|
Milan
Klimeš
(23. 1. 1947,
Litomyšl – 15. 12. 2013, Olomouc). Malíř, kreslíř, básník,
režisér recitálů poezie, kurátor, dokumentarista, archivář
zvukových a vizuálních dokumentů, výtvarný pedagog.
Studia: Střední průmyslová škola technická ve Dvoře Králové
nad Labem (1952–1963), Kamenosochařská škola v Hořicích
(1974–1977). V letech 1966–1992(?) byl zaměstnán jako
umělecko-technický pracovník ve Státním divadle Oldřicha
Stibora v Olomouci. Samostatně vystavoval od roku 1968
(1968, Olomouc; 1969, Kroměříž; 1972, Praha; 1974, Olomouc;
1975, Šumperk; 1978, Praha; 1979, Šumperk, Praha; 1980, Hradec
Králové; 1981, Uničov; 1983, Olomouc; 1985, Zlín; 1985,
Olomouc; 1995, Olomouc). Společných výstav se zúčastňoval
velmi sporadicky (1964, Litoměřice; 1995, Olomouc; 2008,
Praha). Počátkem 90. let spoluzaložil Galerii Art spektrum,
Studio V a Galerii Nakladatelství Votobia se sídlem ve
Vlastivědném muzeu v Olomouci. Ve spolupráci s historikem
umění Jiřím Zemánkem zde v letech 1992–1994 uváděl
současné české a holandské umění. Vystavovali tu například
Jiří Petrbok, Vladimír Havlík, Margita Titlová-Ylovski,
Vladimír Merta, Jiří Sozanský, Milan Maur, Lukáš Jasanský
a Martin Polák, Harold Schouten, Milan Knížák, Miloš Šejn,
Etienne Kerkhof a řada dalších. Počinem patrně největším
byla v roce 1992 výstava V dimenzích prázdna, kterou připravil
ve spolupráci s Galerií moderního umění v Roudnici nad
Labem a J. Zemánkem). Ve spolupráci s R. Wanzkem, šéfem
videoarchivu documenta Kassel, průkopnicky uvedl v Olomouci na
počátku 90. let Španělský videoart (Divadlo hudby
Olomouc). Jeho rozsáhlá činnost nejen na výtvarném poli není
doposud dostatečně zpracovaná.
Lit.: Hlavy
a tváře Milana Klimeše / Heads and Faces of Milan Klimeš
(kat. výstavy), text Miloš Šejn, Olomouc, [nákladem autora,
1995]. Dvojlist, 1 bar. repr., čb. portrét autora. – Melancholie
náhody (kat. výstavy), text Ladislav Daněk, Olomouc, [nákladem
autora, 1995]. Dvojlist (xerox), 2 čb. repr. – Milan Klimeš
1947–2013, Olomouc, 2013. Samizdatový sborník vzniklý u
příležitosti pořadu Mediátor. Poeticko vizuální montáž
k 70. Milana Klimeše uskutečněného v Muzeu
moderního umění – Divadle hudby 21. 1. 2015 v režii Jana
Dadáka. Organizátoři sborníku básníci Jan Dadák a Petr
Palarčík. – Jiří Juráň (ed.): Milan Klimeš. Život
je, Olomouc, Nakladatelství Jaroslav Vacl, 2014.
Melancholický poutník za světlem
S malířem
a kreslířem Milanem Klimešem (1947–2013) jsem se seznámil
někdy na počátku osmdesátých let v olomouckém Státním
divadle Oldřicha Stibora (dnes Moravském divadle), kde jsem
pracoval v operním souboru jako kulisák a on jako zvukař.
Na okolnosti seznámení si již nepamatuji.
Tehdejší divadelní organismus byl, jak jsem si záhy
uvědomil, jakýmsi kondenzovaným vzorkem struktury celé společnosti.
Vedle sebe z nezbytí koexistovali zástupci téměř všech
společenských vrstev. Od potomků předválečných kapitalistů,
přes dělníky, takříkajíc „obyčejné lidi“, veksláky
i delikventy až po komunisty. A vedle nich v tiché opozici
stojící odpůrci režimu, pestrá směsice individualit nesnášejících
tupost tehdejšího společenského systému. Mezi nimi se
vyskytovali také básníci, literáti, výtvarníci či hudebníci
a rovněž „máničky“ milující svobodu, bigbít, pivo a pěkné
holky. Divadlo bylo svým způsobem stát ve státě.
Tolik ke „kulisám“ v nichž jsem se s Milanem
setkával poměrně často v jeho zvukařské kabině v podkroví
divadla.
K Milanovi
ovšem nebylo snadné se lidsky přiblížit, byl velmi opatrný,
až tajnůstkářský. Až po nějakém čase nás více sblížil
společný, vášnivý zájem o výtvarné umění. Trvalo však
ještě několik let, než mě ostýchavě pozval do svého
ateliéru, i když věděl, že výtvarně jsme opačného zaměření
a směřování. On byl bytostný figuralista a já geometrista.
Přesto ho z nějakého důvodu zajímal můj názor. Až
později jsem pochopil, že pozvání do ateliéru chápal jako
projev velké důvěry a otevření se.
Bůhvíproč jsem měl z Milanova přístupu k jeho
vlastní tvorbě smíšené pocity. Na jedné straně své tvorbě
věřil a bylo cítit, že touží po uznání, ale při převádění
jednotlivých děl působil poněkud nejistě a o výstavy jako
by nestál. Tento zvláštní rozpor v jeho chování ho
myslím provázel po celý život, ale možná se mýlím.
Na první návštěvu
v jeho ateliéru nemohu zapomenout. Rozlehlá místnost v přízemí
domu v Univerzitní ulici byla doslova napěchovaná plátny
menších i větších rozměrů, na nichž Milan pracoval
dlouho a těžce. Ke svým plátnům či četným temperám na
papíře se opakovaně vracel, někdy i po několik let. To je důvod,
proč většina jeho děl není datována ani opatřena názvem.
Svět jeho tehdejších figurálních obrazů, kterým se
věnoval od 70. let (předcházela jim poměrně krátká
surrealizující etapa), byl pro mě přízračný až děsivý.
Na první pohled bylo zjevné, že se zhusta zaobírá tou odvrácenější
stranou člověka a že svět divadla chápal jako divadlo světa,
které zachycoval v nelítostných a psychiku atakujících
obrazech v podobě klaunů, masek, ba i čertů. Jeho malby
byly vnitřním zobrazením psychického inferna, čemuž odpovídala
pro mě často nepříjemná, ostrá barevnost, založená na
prudkých kontrastech pruských modří, jedovatých zelení a záblesků
ostrých červení. Dodnes si nedovedu úplně vysvětlit, proč
maloval právě takto, neboť jeho chování bylo vždy laskavé
a plné empatie pro spletitost lidských osudů, o kterých věděl
hodně. Protipólem k divadelní tématice byly obrazy s především
novozákonními náměty. Nicméně i ty ve mně vyvolávaly spíše
temnější pocity. Nejsilněji, a dá se říct nadčasově, na
mě působily hlavy Krista... Vliv Georgese Roualta, Jamese
Ensora a Jana Baucha na jeho malbu se mi zdál zjevný, s tím
ale Milan nesouhlasil. Pravdu měl v tom, že jeho způsob
malby nebyl primárně založený na kolorismu. Barvu totiž vnímal
především jako nositelku psychicky vypjaté emoce.
Milan měl mimo jiné vlastnost, kterou jsem oceňoval a
zároveň nesnášel. Při předvádění svých prací byl extrémně
neúnavný, jak se říká nezničitelný. Po několika hodinách
toho večera náročného ukazování jsem mu marně naznačoval,
abychom pro dnešek již skončili, neboť už mi z toho všeho
šla hlava kolem, a tak jsem po půlnoci zcela vyčerpán z ateliéru
doslova utekl, když si odskočil na toaletu. Trvalo pak hodně
dlouho, než můj útěk byl schopný alespoň trochu pochopit.
Důsledkem této příhody však bylo, že do ateliéru mě
znovu pozval až za několik let. To byl ovšem plně zaujatý
jiným svým utkvělým tématem, totiž hanáckou krajinou.
|
Vzhledem k tomu, že se na Hané nenarodil (dětství
prožil na Jičínsku), hledal si vztah k rovinaté krajině
složitě. Jak bylo ovšem v jeho povaze, tak velmi důsledně.
Nejprve krajinu studoval opticky přímo v plenéru
(dochovaly se stohy akvarelů), zejména v oblasti přírodní
rezervace Plané loučky u Horky nad Moravou, kterou vnímal
jako fragment původní krajiny. Pak stejnou krajinu zkoumal
jako plastický reliéf, tedy sochařsky, což korespondovalo s
jeho někdejším studiem na sochařské škole v Hořicích.
V závěrečné fázi se ponořil ještě mnohem hlouběji
a začal malovat vize, jak tato krajina patrně vznikala v dávnověku.
Tyto práce na mě působily a dodnes působí nejpřesvědčivěji…
Na oplátku
jsem Milana několikrát pozval do mého ateliéru, kde jsme
bydleli se ženou a naším malým synem. Večery to byly
neopakovatelné; vedle výtvarného umění, literatury, divadla
a filmu šla často řeč namátkou například o turistice,
stavební historii na Hané, přírodě a lidovém léčitelství.
Jeho šíře různých zájmů byla neuvěřitelná. Milan velmi
často při těchto návštěvách také hovořil o svém příteli
fotografovi Janu Lebedovi a výtvarníkovi a historiku umění
Miloši Šejnovi, který mu uváděl výstavu v roce 1980 v Hradci
Králové a byl i autorem textu v Milanově prvním skromném
katalogu, který vydal až po revoluci při příležitosti první
velké samostatné výstavy v olomouckém Vlastivědném
muzeu. Šejnův text z roku 1995 naprosto výstižně
postihuje podstatu Milanova letitého úsilí: „Milan Klimeš
nám otevírá široký průhled do světa klaunů, karnevalů
pitvorných masek a zhroucených herců každodenního života.
Někde nalezneme fragmenty dialogů, jinde expresivní
karikatury osamělců, kteří ještě před chvílí stáli na
jevišti a vyvolávali smích. Zde Milan Klimeš nachází rysy
šílené grotesky, která je právě tak osvobozující jako děsivá.
Trhá balvany psychického napětí, které pak zpětně
krystalizuje v nových významových plochách tématu.
[…] Vystavené práce z posledních let vyplynuly zcela
logicky z představ starších. Rané Klimešovy obrazy připomínají
malované sny. Jsou v nich tajemné bytosti, imaginární
krajiny a děje, jejichž zasutý smysl je rozluštitelný vzpomínkou.
Bohatý reliéf krajiny dětství (Jičínska) je častým podložím
pro jejich sdělení, stejně tak jako charakter nového stanoviště
Klimešova bytí – Haná. Olomoucko je v současné době
labyrintem hledání malíře. Proniká k tváři krajiny i
člověka, až vše ztrácí svou tíži ve vizi prvotní přírody.
Klimešovy obrazy byly podníceny city a chtějí vyvolávat především
city.“
O Lebedově a
Šejnově tvorbě byl schopen hovořit celé hodiny. Obzvláště
si vybavuji, jak oba
přátele zařadil mezi typ tzv. světloplachých umělců.
Teprve později mě napadlo, že Milan sám sebe zřejmě také
řadil k rodu světloplachých, přestože se o tom přede
mnou nikdy nezmínil. Nemluvil ani o tom, jakou má oční vadu
(dlouho nosil velmi tmavé brýle). Možná i to mělo vliv na
jeho pojetí malby…
V průběhu 90. let se naše cesty jako by začaly
rozcházet, nikoliv snad proto, že bychom si přestali rozumět,
ale z prostého důvodu, že jsme oba brzy „po sametu“
změnili zaměstnání.
Milan se stal
kurátorem výstav, které pořádalo nakladatelství Votobia v pronajatých
prostorách (zmíněného) Vlastivědného muzea. Jsem přesvědčen,
že jeho kurátorská činnost nebyla doposud náležitě
zhodnocená. Byl totiž díky pochopení vedení Votobie v Olomouci
první, kdo do zdejšího značně konzervativního prostředí
přicházel i se zahraničními výstavami či jinými
pozoruhodnými projekty. Těch výstav, na kterých se podílel,
bylo úhrnem několik desítek a lze jen doufat, že tuto jeho
činnost se podaří postupně zpracovat. Mimochodem, málo se ví,
že Milan se kurátorskou činností, která dnes zažívá
mezi umělci doslova boom, zabýval v naprosté tichosti
(to bylo pro něho typické) už v 80. letech.
Naším
posledním intenzivním setkáním, někdy kolem roku 2002, byla
příprava (naší) společné výstavy v pražské galerii
a antikvariátě Ungula. Když za mnou Milan přišel s tímto
nápadem, měl již za sebou k mému velkému překvapení
spoustu práce na drobných, precizně provedených geometrických
kresbách na téma kruhu a čtverce. Byl jsem pochopitelně nadšen
a tak jsem radostně s jeho nápadem souhlasil. Ovšem následovalo
to, co jsem sice mohl při Milanově povaze a důslednosti předvídat,
ale jaksi jsem to nedomyslel. V následujících asi dvou
letech totiž Milan koncepci celkem drobné výstavy (čítající
dohromady kolem čtyřiceti kreseb) neustále propracovával do
nejjemnějších vzájemných významových souvislostí, až se
z toho nakonec sám vyčerpal, a já jsem po pravdě řečeno
z tak dlouhé přípravy ztratil nervy. Milan byl totiž se
svými podle mého mínění krásnými kresbami, které hojně
kombinoval s perforací, neustále natolik nespokojený, že
až obsedantně vytvářel další a další varianty již původně
nosného konceptu výstavy. Rozešli jsme se nakonec v dobrém,
ale od té doby jsme již v užším kontaktu nebyli…
Teprve při
průzkumu jeho pozůstalosti jsem zjistil, že geometrie – zvláště
pak jeho slovy řečeno „svár kubického a sférického
principu“ – provázela celou jeho následující tvorbu,
která ovšem zůstala veřejnosti naprosto utajená, přestože
ji dnes lze považovat za zjevně původní i v širokém
spektru českého poválečného geometrického umění. V posledním
desetiletí se totiž nesmírně intenzivně věnoval
propichovaným či prořezávaným kresbám převážně formátu
A4 (sporadicky i větších), v nichž jehlou či řezákem
vytvářel stále složitější geometrické obrazce.
Souběžně s těmito
světelnými kresbami (připomínajícími vzdáleně krajky),
které hodlal jednou vystavit v černé místnosti se zadním
protisvětlem, vytvářel obdobně komorní, ale rovněž stále
složitější kresby černou tuší, které od jisté inspirace
některými postupy Victora Vasarelyho postupně nabývaly na
jedinečnosti v podobě jakýchsi osobních mandal.
Závěrečnou
etapou svojí výtvarné dráhy tak Milan vrchovatě naplnil
svoji osamělou a mnohdy melancholickou pouť za světlem.
Milan pro mě
ve vzpomínkách zůstává coby člověk mnoha talentů a nesmírné
pracovitosti, ale také jako člověk patrně mnoha vnitřních
rozporů, jehož mnohostranný tvůrčí odkaz teprve čeká na
důkladné zpracování a zhodnocení (například formou
magisterské práce). Milan, žijící jako by v „Jestřábí
věži“, byl nejspíše blížencem básníka Robinsona
Jefferse, jehož tvorbu a způsob života velmi obdivoval.
Ladislav Daněk,
leden 2015 / červen 2016, Olomouc
|
