JIŘÍ ŽLEBEK - SOCHY
KATEŘINA ŽLEBKOVÁ - KRESBY 

6. 12.–31. 12. 2016

Vernisáž / pohled do výstavy


 

Jiří Žlebek – sochy • Kateřina Žlebková (j. h.) – kresby

Sochař Jiří Žlebek pozval jako hosta své jubilejní výstavy kreslířku a malířku Kateřinu Žlebkovou. Jejich životní partnerství už v osobním životě kategorii hosta vyloučilo, ve světě výtvarné práce pozice hosta zůstává. Setkání dvou partnerů, dvou tvůrčích přístupů, vytváří na výstavě příjemnou tenzi založenou na obdivuhodném souzvuku chápání světa a lidských hodnot, ovšem ve zcela rozdílném formálním vyjádření. Je to osvěžující polarita vyplývající z originality jejich talentů a vzájemné láskyplné akceptace a podpory jedinečnosti toho druhého.

Jiří Žlebek je výraznou osobností české výtvarné scény již několik desetiletí. Jiří Žlebek je ale také vřelý kamarád, dělný člověk s nakažlivou životní energií. Vklad houževnatosti a idealismu, přemýšlivosti, nadšení, pozornosti k životu a vztahu k humanitním hodnotám si nese v genech a ve zkušenostech svého rodu a ve svém díle z toho mnohé zúročil. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci studoval ve šťastné době šedesátých let, kdy katedra výtvarné výchovy zažívala díky personálnímu obsazení pedagogy jako Václav Zykmund, Miroslav Štolfa, Vladimír Navrátil svůj rozkvět. Vyrostla tam silná výtvarná generace, mimo jiné po roce 1989 i zakladatelů Spolku olomouckých výtvarníků a tradice Galerie Caesar. Na letošní jubilejní profilové výstavě představuje autor výběr šestnácti objektů, z nichž třetina je staršího data a dvě třetiny pocházejí z tvorby let 2014–2016.

Pokud jde o genezi Žlebkova díla, orientace na sochařskou tvorbu (i díky přátelství s Ivanem Theimerem) začala na konci šedesátých let. Dobře se pamatuji na jeho počátky, třeba na výstavu v olomouckém Univerzitním klubu ve Švédské ulici v roce 1967, kde představil své první sochařské práce spolu s grafikami Ondřeje Michálka. Jeho osobitý styl krystalizoval v sedmdesátých letech. Byly to dokonale řemeslně zpracované figurální dřevěné a polychromované sochy s držadly pro přenášení pochybných hrdinů, sochy s jednoduchými mechanismy umožňujícími vyjádřit vyprázdněnost toporných gest manipulátorů moci i manipulativnosti jiných, alegorie doby život umrtvujících rituálů – všichni jsme jim rozuměli a těšili se na jeho další práce. Žlebkovy sochy reagovaly na dobovou tíseň a dobře dešifrovatelné významy měly pro nás osvobozující účinek. Autor měl vždy smysl pro nadsázku, pochopení pro dvojznačnost situací a jeho sochy s mobilními prvky obsahovaly kritický, ale laskavý „žlebkovský humor“, který u něj souvisí s bytostnou potřebou hravosti. Tento tón žije i v jeho současných sochách. Díla z let 2014–2016, vzniklá v ateliéru manželů Žlebkových v Olbramicích na Drahanské vrchovině, nesou obdobná poselství. Jsou formou i obsahem organickým pokračováním jeho tvorby předchozí a většina z nich je dnes vystavena poprvé. Mám na mysli třeba sochy Donátor, Elevace, Ukolébavka, Auta, která se zdraví nebo Kabina. Jiří Žlebek říká, že pro něj jsou důležité názvy soch, slovo je pro něj vždy prvním impulzem k tvorbě. V těchto sochách ožívají například symboly přetechnizované doby, v nichž však autor dovede najít jak principy hry, tak historická témata, v nichž dokáže evokovat potřebu vážných gest a nastavit zrcadlo gestům prázdným.

Žlebkovo dílo, příbuzné se stylotvorným nábojem cimrmanovským, je teoretiky zařazováno k tzv. „české grotesce“ a je v historii českého výtvarného umění fenoménem bezesporu překračujícím dobu svého vzniku. Zatím největšího odborného zhodnocení jeho uměleckého profilu se mu dostalo před čtyřmi lety v Muzeu umění Olomouc na trojvýstavě (Šembera – Michálek – Žlebek) doprovázené samostatnými katalogy vystavujících.

A je tu ještě jedno zastavení. Jiří Žlebek miluje své rodné město. V roce 1976 vytvořil dřevěný model historického jádra města Olomouc. V normalizační době však nebylo nakonec možno uskutečnit jeho vystavení. V letech 2010–2012 vytvořil model olomoucké pevnosti z roku 1758. Pojal jej jako sochu města, nikoli jen jako technický, realistický záznam. Monumentální objekt o rozměrech 7,5 × 6,5 metru budí zasloužený obdiv a je dnes zásadním objektem Muzea olomoucké pevnosti. Svým významem se řadí k pražskému Langweilovu modelu Prahy z let 1826–1837, zaujímá však plochu více než dvakrát větší. Zatím je zhotoven ze sádry a čeká na odlití do bronzu. Ač je několik set metrů vzdálené od Galerie Caesar, lze i toto dílo považovat za součást autorovy jubilejní výstavy.

Kateřina Žlebková zakotvila na Hané teprve před sedmnácti lety, od roku 2006 je členkou Spolku olomouckých výtvarníků, a zdá se, že si své čestné místo díky svému talentu, a řekla bych oddanosti výtvarné práci, mezi olomouckými výtvarníky vydobyla. Už během svého výtvarného studia na ostravské fakultě v polovině sedmdesátých let udivovala jistotou své kresby. Kateřina vzpomíná s vděkem na noblesního Karla Svobodu, který ji vyučoval kresbě, grafice a kompozici. Mezi její profesory patřili také Zdeněk Kučera a Jaroslav Rusek. V dalších letech se věnovala činnosti editorské a pedagogické. Její sen, moci se cele ponořit do tvoření, do malby a kresby, se nakonec uskutečnil až po boku manžela, sochaře Jiřího Žlebka. Její práce bývají už několik let u Caesara součástí každoročních přehlídek členů spolku a vždy překvapí jejich dalším kvalitativním posunem.

Pokud jde o kresebnou práci, která má u ní své autonomní postavení, obohacuje podle Ladislava Daňka už dnes kodifikovaný pojem „olomoucká kresba“. Přes posunutou startovní čáru se během několika let Kateřina přidává k nepřehlédnutelným a uznávaným autorům: její kresby byly třikrát po sobě vybrány porotou pro výstavu finalistů prestižní mezinárodní soutěže Bienále kresby v Plzni, a to v roce 2010, 2012 a 2014. Perokresba sépií Slovo putovala na výstavy v Maďarsku a Německu v roce 2015. Uspěla též na Mezinárodní soutěži kresby ve Wroclawi v roce 2012. O šíři její kreslířské kreativity svědčí i kresebné návrhy tří cen pro Trilobit Beroun a naposledy cyklus akvarelů Dvě staré dámy prezentovaný na výstavě v kavárně Muzea umění Olomouc Café 87 na přelomu roku 2016 až 2017.

Kateřina vystavuje v Galerii Caesar celkem šestnáct velkoformátových perokreseb s různorodými tématy z let 2010–2016. Obdiv vzbuzují souhrou detailu a kompozičního řešení, mnohdy s nádechem lehkého humoru. Drobné postavičky, historické i současné osobnosti, vytvořené a přesně charakterizované několika citlivými tahy perem, vytvářejí plně významový detail v kompozici, která je například ve svém tvaru vlnou tsunami (Vlna), uzavřeným kruhem čtenářů (Večer) či kosmickými útvary biblického stvoření světa (Slovo I, Slovo II a Slovo III) jemně čitelná. Charakterizační přesnost figurálního detailu a jeho zařazení do významové struktury, která se jako by mimovolně a organicky rodí ve výtvarné metafoře mimo racionalitu záměru, vytváří niterné napětí mezi mikrokosmem a makrokosmem lidského bytí. A v plné vážnosti, pravdivosti, s vnitřním étosem i chvějivou plachostí svého poselství, které se nabízí divákovi k dešifraci. 

Anežka Šimková, listopad 2016




Jiří Žlebek – sculptures • Kateřina Žlebková – drawings

The sculptor Jiří Žlebek has invited the draughtswoman and painter Kateřina Žlebková to be the guest exhibitor at his jubilee exhibition. Whereas their life partnership rules out the category of guest, in the world of fine art, she maintains that position. This meeting of two partners, two creative approaches, forms a pleasant tension at the exhibition, founded on an admirable harmonic understanding of the world and human values, expressed however in quite different formal expressions. Here is a refreshing polarity arising from the originality of their talents and their mutual loving acceptance and support of the individuality of the other.

Jiří Žlebek has been an important personality on the Czech fine arts scene for several decades now. Jiří Žlebek is also a warm friend, a diligent man with infectious life energy. His deposit of tenacity and idealism, thoughtfulness, enthusiasm, attention to life and relationship to human values is one carried in his genes and in the experiences of his family, many of which he has made good use of in his work. He studied at the Palacký University Olomouc Faculty of Arts, in the happy time of the nineteen-sixties, when the Department of Art Education was thriving – thanks to such teachers as Václav Zykmund, Miroslav Štolfa, and Vladimír Navrátil. A very strong generation of artists matured there, which for example after 1989 founded the Society of Olomouc Visual Artists and the tradition of Galerie Caesar. At this jubilee exhibition the artist is showing a selection of sixteen objects, one-third of which are earlier works, and two-thirds created during the years 2014–2016.

Regarding the genesis of Žlebek’s work, his orientation on sculptural work (also thanks to his friendship with the sculptor Ivan Theimer) began at the end of the nineteen-sixties. I remember his beginnings well: such as the exhibition at the Olomouc University Club on Švedská Street in 1967, where he showed his first sculptural works together with graphic works by Ondřej Michálek. His personal style crystalised in the nineteen-seventies. These were perfectly executed wooden and polychrome figural sculptures (with handles for carrying) of dubious heroes, sculptures with simple mechanisms making it possible to express the emptiness of stiff gestures made by the manipulators of power, and expressing the manipulability of others. Allegories of the time, the life of deadening rituals – we understood all that perfectly and looked forward to his next works. Žlebek’s sculptures reacted to that period of distress and their easily decipherable meanings had a liberating effect upon us. The artist has always had a sense of hyperbole, an understanding of the ambiguity of situations, and his sculptures with mobile elements contained a critical, yet amiable “Žlebek sense of humour”, which is connected with his temperamental need for play. This tone lives on in his contemporary sculptures. Works from the period 2014–2016, created in the Žlebeks’ atelier in Olbramice in the Drahan highlands, carry similar messages. In their form and content, they are an organic continuation of his previous work, and the majority of them are exhibited here for the first time. I am thinking for example of the sculptures Donator, Elevation, Lullaby, Cars Greeting Each Other, and Cabin. Jiří Žlebek says that for him the titles of the sculptures are important, as the word is always the first impulse in creation. For example, in these sculptures, the symbols of the over-technicised age come to life, in which however the artist manages to find not only principles of play, but also historical themes in which he is able to evoke the need for serious gestures and hold the mirror up to empty gestures.

Žlebek’s work, like the stylistic charge of the mythical Czech figure of Jára Cimrman[i] (https://en.wikipedia.org/wiki/Jára_Cimrman), has already been categorised by art theoreticians as “Czech Grotesque” (slapstick) and in the history of Czech fine arts, it is a phenomenon which undoubtedly transcends the period of its inception. To date the biggest critical evaluation of his artistic profile took place four years ago at the Olomouc Museum of Art at the triple-show of Šembera – Michálek – Žlebek, accompanied by individual catalogues of those exhibiting.

And one more point. Jiří Žlebek loves his city of birth. In 1976, he made a wooden model of the historic centre of Olomouc. During the period of Normalisation however, it was not possible to arrange its showing. Between 2010–2012, he made a model of the Olomouc fortifications from 1758. He conceived it as a sculpture of the city, in no way as a mere technical, realistic artefact. This monumental piece – 7.5 × 6.5 metres – has attracted deserved admiration and today is the king-pin of the Museum of the Olomouc Fortifications. It ranks alongside the Langweil model of Prague from 1826–1837 in its importance; however it occupies an area more than twice as large. At present it is made of plaster and awaits bronze casting. Even though it is housed several hundred metres away from Galerie Caesar, we can consider this work part of the artist’s jubilee exhibition.

Kateřina Žlebková settled into the local Haná area nearly seventeen years ago; since the year 2006 she has been a member of the Society of Olomouc Visual Artists, and it seems that she earned her esteemed position among Olomouc artists due to her talent, and, I would add, devotion to art. The clarity of her drawing was already admired during her art studies at the university in Ostrava during the mid-1970s. Kateřina remembers with gratitude the noblesse of Karel Svoboda, who taught her drawing, graphic art and composition. She also studied under Zdeněk Kučera and Jaroslav Rusek. Afterwards she dedicated herself to editorial and teaching activities. Her dream, the possibility to immerse herself in creative work, into painting and drawing, was finally realised by being by the side of her husband, the sculptor Jiří Žlebek. Her works for several years now have been shown as part of the annual exhibition of the OSVA members, and always elicit surprise by their qualitative leap from year to year.

Speaking of her drawings, they have their own autonomous position in her work – enriching, according to Ladislav Daněk, the now codified concept of “Olomouc drawing”. Since crossing the starting line, in just a few years Kateřina has soared into a highly visible and recognised artist: her drawings have been selected by juries for the exhibition of finalists in the prestigious International Biennial of Drawing Pilsen three times in a row: 2010, 2012, and 2014. Her sepia ink drawing The Word travelled to exhibitions in Hungary and Germany in 2015. She also had success in the International Drawing Competition Wroclav in 2012. Proof of the development of her draughting creativity are the designs for three prizes for Trilobit Beroun and finally the cycle of watercolours Two Old Women, presented at an exhibition in the Olomouc Museum of Art coffeehouse Café 87 at the end of 2016 and beginning of 2017.

At the Galerie Caesar exhibition, Kateřina is exhibiting sixteen large-format ink drawings with diverse themes, made between 2010–2016. They are admirable for their interplay of detail and composition, often with a light touch of humour. Small figures, both historical and contemporary personalities, are depicted and precisely characterised with just a few delicate brushstrokes, placed by her in meaningful detail into a composition – for example in the shape of a tsunami wave (The Wave), a closed circle of readers (The Evening), or the cosmic forms of the Biblical world creation (The Word I, The Word II and The Word III) – subtly legible. The characterising exactitude of figural detail and its arrangement into meaningful structures which in a way spontaneously and organically give birth into artistic metaphor outside of the rationality of purpose, create an internal tension between the microcosmos and the macrocosmos of human being. And all in a seriousness, a veracity, with an internal ethos and quivering frailty of the message, which is offered up to the viewer to decipher.

Anežka Šimková, November 2016


[i] https://en.wikipedia.org/wiki/Jára_Cimrman




Marmeládový den. 2012
perokresba, sépie, akvarel
Vlna. 2011
perokresba, sépie

 

ZPĚT


 

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je finančně podporován z grantu Ministerstva kultury ČR,
města Olomouce a Olomouckého kraje.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz