Jiří Žlebek –
sochy • Kateřina Žlebková (j. h.) – kresby
Sochař
Jiří Žlebek pozval jako hosta své jubilejní výstavy
kreslířku a malířku Kateřinu Žlebkovou. Jejich životní
partnerství už v osobním životě kategorii hosta
vyloučilo, ve světě výtvarné práce pozice hosta zůstává.
Setkání dvou partnerů, dvou tvůrčích přístupů,
vytváří na výstavě příjemnou tenzi založenou na
obdivuhodném souzvuku chápání světa a lidských
hodnot, ovšem ve zcela rozdílném formálním vyjádření.
Je to osvěžující polarita vyplývající z
originality jejich talentů a vzájemné láskyplné
akceptace a podpory jedinečnosti toho druhého.
Jiří
Žlebek je výraznou osobností české výtvarné scény
již několik desetiletí. Jiří Žlebek je ale také vřelý
kamarád, dělný člověk s nakažlivou životní
energií. Vklad houževnatosti a idealismu, přemýšlivosti,
nadšení, pozornosti k životu a vztahu k humanitním
hodnotám si nese v genech a ve zkušenostech svého
rodu a ve svém díle z toho mnohé zúročil. Na
Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
studoval ve šťastné době šedesátých let, kdy
katedra výtvarné výchovy zažívala díky personálnímu
obsazení pedagogy jako Václav Zykmund, Miroslav Štolfa,
Vladimír Navrátil svůj rozkvět. Vyrostla tam silná
výtvarná generace, mimo jiné po roce 1989 i
zakladatelů Spolku olomouckých výtvarníků a tradice
Galerie Caesar. Na letošní jubilejní profilové výstavě
představuje autor výběr šestnácti objektů, z nichž
třetina je staršího data a dvě třetiny pocházejí
z tvorby let 2014–2016.
Pokud
jde o genezi Žlebkova díla, orientace na sochařskou
tvorbu (i díky přátelství s Ivanem Theimerem) začala
na konci šedesátých let. Dobře se pamatuji na jeho
počátky, třeba na výstavu v olomouckém Univerzitním
klubu ve Švédské ulici v roce 1967, kde představil
své první sochařské práce spolu s grafikami Ondřeje
Michálka. Jeho osobitý styl krystalizoval v sedmdesátých
letech. Byly to dokonale řemeslně zpracované figurální
dřevěné a polychromované sochy s držadly pro přenášení
pochybných hrdinů, sochy s jednoduchými mechanismy
umožňujícími vyjádřit vyprázdněnost toporných
gest manipulátorů moci i manipulativnosti jiných,
alegorie doby život umrtvujících rituálů – všichni
jsme jim rozuměli a těšili se na jeho další práce.
Žlebkovy sochy reagovaly na dobovou tíseň a dobře dešifrovatelné
významy měly pro nás osvobozující účinek. Autor měl
vždy smysl pro nadsázku, pochopení pro dvojznačnost
situací a jeho sochy s mobilními prvky obsahovaly
kritický, ale laskavý „žlebkovský humor“, který
u něj souvisí s bytostnou potřebou hravosti. Tento tón
žije i v jeho současných sochách. Díla z let
2014–2016, vzniklá v ateliéru manželů Žlebkových
v Olbramicích na Drahanské vrchovině, nesou obdobná
poselství. Jsou formou i obsahem organickým pokračováním
jeho tvorby předchozí a většina z nich je dnes
vystavena poprvé. Mám na mysli třeba sochy Donátor,
Elevace, Ukolébavka, Auta, která se zdraví nebo
Kabina. Jiří Žlebek říká, že pro něj jsou důležité
názvy soch, slovo je pro něj vždy prvním impulzem k
tvorbě. V těchto sochách ožívají například
symboly přetechnizované doby, v nichž však autor
dovede najít jak principy hry, tak historická témata,
v nichž dokáže evokovat potřebu vážných gest
a nastavit zrcadlo gestům prázdným.
Žlebkovo
dílo, příbuzné se stylotvorným nábojem cimrmanovským,
je teoretiky zařazováno k tzv. „české grotesce“
a je v historii českého výtvarného umění fenoménem
bezesporu překračujícím dobu svého vzniku. Zatím
největšího odborného zhodnocení jeho uměleckého
profilu se mu dostalo před čtyřmi lety v Muzeu umění
Olomouc na trojvýstavě (Šembera – Michálek – Žlebek)
doprovázené samostatnými katalogy vystavujících.
A je
tu ještě jedno zastavení. Jiří Žlebek miluje své
rodné město. V roce 1976 vytvořil dřevěný model
historického jádra města Olomouc. V normalizační
době však nebylo nakonec možno uskutečnit jeho
vystavení. V letech 2010–2012 vytvořil model
olomoucké pevnosti z roku 1758. Pojal jej jako sochu města,
nikoli jen jako technický, realistický záznam.
Monumentální objekt o rozměrech 7,5 × 6,5 metru budí
zasloužený obdiv a je dnes zásadním objektem Muzea
olomoucké pevnosti. Svým významem se řadí k pražskému
Langweilovu modelu Prahy z let 1826–1837, zaujímá však
plochu více než dvakrát větší. Zatím je zhotoven
ze sádry a čeká na odlití do bronzu. Ač je několik
set metrů vzdálené od Galerie Caesar, lze i toto dílo
považovat za součást autorovy jubilejní výstavy.
Kateřina
Žlebková zakotvila na Hané teprve před sedmnácti
lety, od roku 2006 je členkou Spolku olomouckých výtvarníků,
a zdá se, že si své čestné místo díky svému
talentu, a řekla bych oddanosti výtvarné práci, mezi
olomouckými výtvarníky vydobyla. Už během svého výtvarného
studia na ostravské fakultě v polovině sedmdesátých
let udivovala jistotou své kresby. Kateřina vzpomíná
s vděkem na noblesního Karla Svobodu, který ji vyučoval
kresbě, grafice a kompozici. Mezi její profesory patřili
také Zdeněk Kučera a Jaroslav Rusek. V dalších
letech se věnovala činnosti editorské a pedagogické.
Její sen, moci se cele ponořit do tvoření, do malby
a kresby, se nakonec uskutečnil až po boku manžela,
sochaře Jiřího Žlebka. Její práce bývají už několik
let u Caesara součástí každoročních přehlídek členů
spolku a vždy překvapí jejich dalším kvalitativním
posunem.
Pokud
jde o kresebnou práci, která má u ní své autonomní
postavení, obohacuje podle Ladislava Daňka už dnes
kodifikovaný pojem „olomoucká kresba“. Přes
posunutou startovní čáru se během několika let Kateřina
přidává k nepřehlédnutelným a uznávaným autorům:
její kresby byly třikrát po sobě vybrány porotou
pro výstavu finalistů prestižní mezinárodní soutěže
Bienále kresby v Plzni, a to v roce 2010, 2012 a 2014.
Perokresba sépií Slovo putovala na výstavy v Maďarsku
a Německu v roce 2015. Uspěla též na Mezinárodní
soutěži kresby ve Wroclawi v roce 2012. O šíři její
kreslířské kreativity svědčí i kresebné návrhy tří
cen pro Trilobit Beroun a naposledy cyklus akvarelů Dvě
staré dámy prezentovaný na výstavě v kavárně
Muzea umění Olomouc Café 87 na přelomu roku 2016 až
2017.
Kateřina
vystavuje v Galerii Caesar celkem šestnáct velkoformátových
perokreseb s různorodými tématy z let 2010–2016.
Obdiv vzbuzují souhrou detailu a kompozičního řešení,
mnohdy s nádechem lehkého humoru. Drobné postavičky,
historické i současné osobnosti, vytvořené a přesně
charakterizované několika citlivými tahy perem, vytvářejí
plně významový detail v kompozici, která je například
ve svém tvaru vlnou tsunami (Vlna), uzavřeným kruhem
čtenářů (Večer) či kosmickými útvary biblického
stvoření světa (Slovo I, Slovo II a Slovo III) jemně
čitelná. Charakterizační přesnost figurálního
detailu a jeho zařazení do významové struktury, která
se jako by mimovolně a organicky rodí ve výtvarné
metafoře mimo racionalitu záměru, vytváří niterné
napětí mezi mikrokosmem a makrokosmem lidského bytí.
A v plné vážnosti, pravdivosti, s vnitřním étosem
i chvějivou plachostí svého poselství, které se nabízí
divákovi k dešifraci.
Anežka
Šimková, listopad 2016
|
|
|
Jiří Žlebek –
sculptures • Kateřina Žlebková – drawings
The
sculptor Jiří Žlebek has invited the draughtswoman and
painter Kateřina Žlebková to be the guest exhibitor at
his jubilee exhibition. Whereas their life partnership
rules out the category of guest, in the world of fine art,
she maintains that position. This meeting of two partners,
two creative approaches, forms a pleasant tension at the
exhibition, founded on an admirable harmonic understanding
of the world and human values, expressed however in quite
different formal expressions. Here is a refreshing
polarity arising from the originality of their talents and
their mutual loving acceptance and support of the
individuality of the other.
Jiří
Žlebek has been an important personality on the Czech
fine arts scene for several decades now. Jiří Žlebek is
also a warm friend, a diligent man with infectious life
energy. His deposit of tenacity and idealism,
thoughtfulness, enthusiasm, attention to life and
relationship to human values is one carried in his genes
and in the experiences of his family, many of which he has
made good use of in his work. He studied at the Palacký
University Olomouc Faculty of Arts, in the happy time of
the nineteen-sixties, when the Department of Art Education
was thriving – thanks to such teachers as Václav
Zykmund, Miroslav Štolfa, and Vladimír Navrátil. A very
strong generation of artists matured there, which for
example after 1989 founded the Society of Olomouc Visual
Artists and the tradition of Galerie Caesar. At this
jubilee exhibition the artist is showing a selection of
sixteen objects, one-third of which are earlier works, and
two-thirds created during the years 2014–2016.
Regarding
the genesis of Žlebek’s work, his orientation on
sculptural work (also thanks to his friendship with the
sculptor Ivan Theimer) began at the end of the
nineteen-sixties. I remember his beginnings well: such as
the exhibition at the Olomouc University Club on Švedská
Street in 1967, where he showed his first sculptural works
together with graphic works by Ondřej Michálek. His
personal style crystalised in the nineteen-seventies.
These were perfectly executed wooden and polychrome
figural sculptures (with handles for carrying) of dubious
heroes, sculptures with simple mechanisms making it
possible to express the emptiness of stiff gestures made
by the manipulators of power, and expressing the
manipulability of others. Allegories of the time, the life
of deadening rituals – we understood all that perfectly
and looked forward to his next works. Žlebek’s
sculptures reacted to that period of distress and their
easily decipherable meanings had a liberating effect upon
us. The artist has always had a sense of hyperbole, an
understanding of the ambiguity of situations, and his
sculptures with mobile elements contained a critical, yet
amiable “Žlebek sense of humour”, which is connected
with his temperamental need for play. This tone lives on
in his contemporary sculptures. Works from the period
2014–2016, created in the Žlebeks’ atelier in
Olbramice in the Drahan highlands, carry similar messages.
In their form and content, they are an organic
continuation of his previous work, and the majority of
them are exhibited here for the first time. I am thinking
for example of the sculptures Donator, Elevation, Lullaby,
Cars Greeting Each Other, and Cabin. Jiří Žlebek says
that for him the titles of the sculptures are important,
as the word is always the first impulse in creation. For
example, in these sculptures, the symbols of the
over-technicised age come to life, in which however the
artist manages to find not only principles of play, but
also historical themes in which he is able to evoke the
need for serious gestures and hold the mirror up to empty
gestures.
Žlebek’s
work, like the stylistic charge of the mythical Czech
figure of Jára Cimrman[i]
(https://en.wikipedia.org/wiki/Jára_Cimrman), has already
been categorised by art theoreticians as “Czech
Grotesque” (slapstick) and in the history of Czech fine
arts, it is a phenomenon which undoubtedly transcends the
period of its inception. To date the biggest critical
evaluation of his artistic profile took place four years
ago at the Olomouc Museum of Art at the triple-show of Šembera
– Michálek – Žlebek, accompanied by individual
catalogues of those exhibiting.
And one
more point. Jiří Žlebek loves his city of birth. In
1976, he made a wooden model of the historic centre of
Olomouc. During the period of Normalisation however, it
was not possible to arrange its showing. Between
2010–2012, he made a model of the Olomouc fortifications
from 1758. He conceived it as a sculpture of the city, in
no way as a mere technical, realistic artefact. This
monumental piece – 7.5 × 6.5 metres – has attracted
deserved admiration and today is the king-pin of the
Museum of the Olomouc Fortifications. It ranks alongside
the Langweil model of Prague from 1826–1837 in its
importance; however it occupies an area more than twice as
large. At present it is made of plaster and awaits bronze
casting. Even though it is housed several hundred metres
away from Galerie Caesar, we can consider this work part
of the artist’s jubilee exhibition.
Kateřina
Žlebková settled into the local Haná area nearly
seventeen years ago; since the year 2006 she has been a
member of the Society of Olomouc Visual Artists, and it
seems that she earned her esteemed position among Olomouc
artists due to her talent, and, I would add, devotion to
art. The clarity of her drawing was already admired during
her art studies at the university in Ostrava during the
mid-1970s. Kateřina remembers with gratitude the noblesse
of Karel Svoboda, who taught her drawing, graphic art and
composition. She also studied under Zdeněk Kučera and
Jaroslav Rusek. Afterwards she dedicated herself to
editorial and teaching activities. Her dream, the
possibility to immerse herself in creative work, into
painting and drawing, was finally realised by being by the
side of her husband, the sculptor Jiří Žlebek. Her
works for several years now have been shown as part of the
annual exhibition of the OSVA members, and always elicit
surprise by their qualitative leap from year to year.
Speaking
of her drawings, they have their own autonomous position
in her work – enriching, according to Ladislav Daněk,
the now codified concept of “Olomouc drawing”. Since
crossing the starting line, in just a few years Kateřina
has soared into a highly visible and recognised artist:
her drawings have been selected by juries for the
exhibition of finalists in the prestigious International
Biennial of Drawing Pilsen three times in a row: 2010,
2012, and 2014. Her sepia ink drawing The Word travelled
to exhibitions in Hungary and Germany in 2015. She also
had success in the International Drawing Competition
Wroclav in 2012. Proof of the development of her
draughting creativity are the designs for three prizes for
Trilobit Beroun and finally the cycle of watercolours Two
Old Women, presented at an exhibition in the Olomouc
Museum of Art coffeehouse Café 87 at the end of 2016 and
beginning of 2017.
At the
Galerie Caesar exhibition, Kateřina is exhibiting sixteen
large-format ink drawings with diverse themes, made
between 2010–2016. They are admirable for their
interplay of detail and composition, often with a light
touch of humour. Small figures, both historical and
contemporary personalities, are depicted and precisely
characterised with just a few delicate brushstrokes,
placed by her in meaningful detail into a composition –
for example in the shape of a tsunami wave (The Wave), a
closed circle of readers (The Evening), or the cosmic
forms of the Biblical world creation (The Word I, The Word
II and The Word III) – subtly legible. The
characterising exactitude of figural detail and its
arrangement into meaningful structures which in a way
spontaneously and organically give birth into artistic
metaphor outside of the rationality of purpose, create an
internal tension between the microcosmos and the
macrocosmos of human being. And all in a seriousness, a
veracity, with an internal ethos and quivering frailty of
the message, which is offered up to the viewer to
decipher.
Anežka
Šimková, November 2016
[i]
https://en.wikipedia.org/wiki/Jára_Cimrman
|
|
|