Empatie ke světlu a tichu
     Barbora Kundračíková

Ve svém původním významu označuje slovo empáthia ((řecky ἐμπάθεια)) „vášeň“ – ve smyslu „sou-cítit“. Německou jazykovou variantou je Einfühlung, „vcítění se“, a právě tento pojem představoval základ vlivné teorie přelomu devatenáctého a dvacátého století, spojující diskurzy různých humanitních disciplín, zejména pak psychologie, filosofie a – pro devatenácté století tolik zásadní – estetiky. Jako první se k němu vztahovali romantikové, mimo jiné Novalis (1772-1801) s Herderem (1744-1803), kteří se jeho prostřednictvím snažili znovusjednotit lidskou zkušenost s čím dále tím více se vzdalující a štěpící přírodou – jíž se pokoušeli „rozumět sympateticky“, na bázi citu. Jako definitivní pojem jej pak do kontextu filosofie uvedli Robert Vischer (1847-1933) a Theodor Lipps (1851-1914). Podle druhého jmenovaného význam empatie spočívá jak v rozpoznání druhých coby myslí nadaných stvoření, tak v estetickém ocenění objektů. Jestliže je totiž lidské poznání světa zprostředkováno smysly, jeho estetické hodnocení, podle Lippse z fenomenologického hlediska stejně bezprostřední, je dáno právě empatickým ztotožněním se s ním. Lidská imaginace je schopna projektovat sebe sama téměř v cokoli, empatie přitom aktivuje vědomé i nevědomé vnitřní procesy, které jakoby situaci pozorovaného přejímaly. V případě neživých objektů se pak jedná o určitou formu adaptace – tím, co na věcech oceňujeme, jsou kvality analogické kvalitám lidského spektra (živost, pravidelnost apod.).

Coby typ zkušenostního aktu, který nám umožňuje jiné lidské bytosti vnímat jako nám podobné, ačkoli nemáme přímý přístup k jejich myslím, empatii reflektoval také Edmund Husserl (1859-1938). V podobě propagované Lippsem, tedy jako forma „vnitřní imitace“, však byla vždy považována za více než problematickou kategorii, jíž například analytická tradice nikdy nebyla ochotna vzít v potaz. Přesto však v poslední době – v souvislosti s výzkumem mozku a rozvojem neurověd – znovu nabývá na aktuálnosti. Zajímavou je v tomto kontextu zejména teorie simulace – sympatetická tělesná reakce na fyzický stav pozorovaného, subjektu i objektu, která vede k zrcadlení postoje či gesta, a projevuje se také tělesně („potřeba“ naznačit pohyb obilných lánů, křivek těla, či dosáhnout haptického kontaktu s povrchem věci apod.).

Spojení mezi filosofickou reflexí a živým uměleckým dílem je vždy volné a užití problematické. Přesto se zdá, že právě „vcítění se“ do určité míry charakterizuje po všech stránkách výjimečný přístup Jiřího Lindovského. Výjimečný tím spíše, jakým způsobem reviduje „romantizující“ břímě celé věci. Je přitom dobré si uvědomit, že současné vnímání romantismu je značně pokřivené – z obecného povědomí například zcela vymizela precizní práce s pojmy a kategorizací, která byla pro romantiky tolik příznačná, a jejich zájem o scelení lidské zkušenosti bývá interpretován téměř jako esoterický. Lindovský se vždy zajímal o techniku a jeho práce nezřídka evokují dojem technických výkresů či snad prvních návrhů a studií příštích převratných mechanismů. Jsou formálně a technicky dokonale provedené (Jiří Valoch v tomto ohledu hovoří o „minuciózním rukopise“), zároveň ale – mírně nepatřičně – disponují vysokou estetickou kvalitou. Nejsou pouze jednoduše půvabné či elegantní, ale v mnoha případech přímo krásné, což je samozřejmě zdrojem jejich znepokojivosti. Na mysli přitom vyvstává dvojí asociace – jednak aktuální zájem o technické obrazy a jejich (problematická) masivní estetizace; a na straně druhé – opět v souvislosti s romantismem – pochybnost nad tím, jak vzdáleny si věda a umění vzhledem k tvůrčímu procesu vlastně jsou.

Lindovského studie strojů, mechanismů, prostředí či situací totiž skutečně lavírují na hraně romantismu: snaží se o porozumění skutečnosti, která je viděna z lidské perspektivy, ale je zbavena její subjektivity. V řadě aktuálních kreseb i maleb se objevuje postava homunkula, blíže neurčeného svalovce, reprezentujícího lidské hledisko v kontextu člověka zbaveného prostředí. Pozoruhodným způsobem přitom dochází k jeho vlastní objektivizaci – ačkoli svou stavbou stále představuje protipól strohým prostředím obrazových zátiší, zjevně se nejedná o subjektivní ego, ale jen další „objekt“ určený zkoumání.

Lindovského studie „živých“ strojů i odosobněných „intimních“ prostředí (pracovní stůl, domácí zátiší apod.) jakoby zároveň sdílely i se vzpěčovaly aplikaci lidského měřítka – jsou vykresleny dokonale a hmatatelně, precizní technická práce umožňuje snadný „pohyb“ v ploše obrazů, téměř evokuje potřebu jeho haptického uchopení, zároveň ale vždy něco podstatného, to skutečně hmatatelné, o co by bylo možné ne vnímání, ale porozumění opřít, schází. Stroje žijí vlastním životem, doslova jím žhnou, aniž bychom znali jeho původ či povahu. Zátiší jsou tvořena dobře známými objekty, jež jsou nám však nakonec stejně vzdáleny jako princip fungování optického kabelu. Tím spíše, že v řadě případů ani nedokážeme říci, kde přesně se nacházíme, co jsou limity pozorované věci, jaký je její charakter. Jestliže krása bez lidského vnímání existovat nemůže, objekty ano – a právě to je zkušenost, jíž Lindovský nabízí: Svět stvořený člověkem, existující však nezávisle na něm. Otázkou je, jak k němu proniknout.

Humanitní disciplíny jsou od těch exaktních odlišovány mnoha způsoby – Diltheyovo okřídlené „přírodu vykládáme, duši rozumíme“, jakoby rezonovalo také v tomto případě. Lindovský se k pochopení přibližuje z obou stran zároveň, jednak přejímá objektivizující hledisko (stroj zkoumá, stůl pozoruje), jednak je (obraz sám) ale také tvoří – a estetizuje. Prostor, v němž se ocitáme, je plný světla a ticha, vyváženosti evokující úplnost matematické rovnice či geometrického nákresu, nelze jej ale uzavřít ani zakonzervovat. Je to svět, do nějž je radost se vciťovat, právě proto, že sám žije – jeho přitažlivost spočívá v tom, že nikdo neví, jak je to možné.
 

Zaujetí kresbou
Ladislav Daněk, únor 2017

Jednu ze svých dřívějších výstav Jiří Lindovský nazval pro jeho tvorbu příznačně Anatomie kresby.1/ Kresba obecně je tím nejbezprostřednějším způsobem, jenž umožňuje co nejrychlejší interakci mezi okem – mozkem – a rukou zachycující inspirující myšlenku, rodící se nápad či emocionální prožitek.2/ Bez důkladného osvojení si umění kresby se skvělý umělec tedy nemůže obejít. Ne jinak je tomu i v případě Lindovského, který o kresbě mimo jiné poznamenal: „Osobně preferuji kreslení jako poznávací proces. Aby kresba získala strukturu „jazyka“, je nutno ji poznat co nejhlouběji a nejšířeji. A to „tělesně“, nikoliv v diskusi. Začnu-li od Adama, je nutné konstatovat, že kresba je nejrychlejší způsob zaznamenání myšlenky. Textem se to rychleji nepořídí. Příznačné je, že kresba i text se skvěle doplňují. Pominu-li klasickou ilustraci, zbývá nekonečná řada závažných myšlenek, vynálezů a projektů, ve kterých text bez kresby buď nedává smysl anebo je nesrozumitelný. Písmo i kresba rozvíjejí abstraktní myšlení. Kresba dokáže myšlenku „formalizovat“. Ani linka, ani písmo v přírodě neexistují. Obě složky se snaží postihnout „ono“ neviditelné, tušené, skrze zřetelné a viditelné. Kresba má ovšem hlubší kořeny v naší psychice, a tak je v zachycování „pocitového světa“ výraznější a přesnější. Zasahuje hluboko do podvědomí a může tak lehčeji a univerzálněji pomáhat v komunikaci. Ve výtvarné oblasti je myšlenka myšlenkou až tehdy, je-li nakreslena, načrtnuta, nebo jinak „zobrazena“. Tím je „přetlumočena“ do jazyka obrazového a teprve poté se o ní mohou vynášet soudy.“3/

Jiří Lindovský, vědom si nenahraditelnosti kresby, jejímu studiu a rozvíjení zasvětil celý svůj dosavadní tvůrčí příběh. Už při zběžném pohledu na vystavené (respektive reprodukované) práce je zřejmé, že je to příběh poutavý a jedinečný, nemající ovšem dramatických zvratů. Jeho devizou naopak je neustále sílící kontemplativní ponor pod povrch věcí, dějů a světa vůbec. A tak jeho díla, „vyžadují“ od diváka značnou dávku soustředění, neboť v naší uspěchané době bohužel postrádáme koncentraci na to podstatné. Je tedy zásluhou umělce, že i tak trochu za nás nám oživuje naši okoralou vnímavost a ukazuje nám, že například kancelářské zátiší s laptopem či polička s rostlinami mají kupodivu cosi společného. Lindovský je totiž jedním z mála současných umělců, který ve své tvorbě zpřítomňuje, že svět, v němž žijeme, se nedělí na svět přírodní a umělý, ale že obojí je součástí jednoho vesmíru. V těchto souvislostech tedy Lindovský poodhaluje prostřednictvím svého výsostného kreslířského umu překvapivé souvislosti tam, kde je kvůli zaslepenosti nevidíme anebo je vidět nechceme. A právě ve schopnosti zobrazit to, co je očím takříkajíc neviditelné, je Lindovského přístup ke světu výtvarných forem naprosto svébytný. Pokusme se tedy přijmout jeho výzvu a zkusme se před jeho díly sami zamyslet nad tím, co má například počítač, coby produkt mimořádného tvůrčího umu, společného s  můrou chvějící za rozbřesku za oknem, nebo proč mikročip svojí strukturou může připomínat stavbu jakéhosi blíže neurčeného mikroorganismu.

Jiří Lindovský svoji tvorbu naposledy samostatně představil v Olomouci v roce 2002 v Muzeu umění Olomouc.4/ Jeho současná výstava je z převážné části tematicky zaměřena na zátiší, kterým se autor v této podobě soustavně věnuje od roku 2002 a souhrnně je nazývá Kancelářská zátiší.5/ Přestože na první pohled působí z formálního hlediska až renesančně uměřeně, jejich obsah je mnohdy znepokojivý a obtížně rozluštitelný. Nicméně v jádru věci jsou jeho současné práce podle mého soudu jedinečným svědectvím o tom, že dokonalé ovládnutí umění kresby je jednou z  výsostných cest vedoucích k pochopení božího stvoření.

1/ Jiří Lindovský. Anatomie kresby. Práce z let 1967–2004. Galerie Města Plzně, Plzeň, 5. 6.–27. 6. 2004. Kurátor výstavy Václav Malina.

2/ Juhani Pallasmaa, Myslící ruka, Zlín, Archa, 2012.

3/ Jiří Lindovský, Dá se učit?, Prostor Zlín, 2008, č. 1, s. 23.

4/ Jiří Lindovský. Práce z let 1967–2002. Muzeum umění Olomouc, 17. 11. 2002– 5. 1. 2003. Kurátor výstavy Ladislav Daněk.

5/ Novému typu zátiší předcházel volný cyklus tzv. Měšťanských zátiší, kterými se Lindovský zabýval v letech 1995–2000. Blíže viz Ladislav Daněk (ed.) – Jiří Valoch – Pavel Zatloukal – Jan Kříž – Jiří Hůla – Jiří Fiala, Jiří Lindovský. Práce z let 1967–2002, publikace k výstavě, Olomouc, Muzeum umění, 2002, s. 14. Kancelářská zátiší Lindovský poprvé představil ve větším rozsahu na výstavě Jiří Lindovský. 1 obraz + kresby. Galerie Havelka, Praha, 1. 6.–30. 6. 2011. Kurátor výstavy Ladislav Daněk. Viz Ladislav Daněk, Jiří Lindovský. 1 obraz + kresby, katalog výstavy, Praha, Galerie Havelka, 2011.