6. 3.–31. 3. 2018
 

Cizí světy. Radoslav Bigoš, Michal Ožibko, Zdeněk Trs


Výstavu uvede Barbora Kundračíková
(kurátorka Muzea umění Olomouc)


 

 


 

 

 

 

 

Cizí světy. Radoslav Bigoš, Michal Ožibko, Zdeněk Trs

Podobal jsem se střelce kompasu v ruce orientačního běžce, který jej nese

lesem, a srdce mu přitom buší o závod.

̶ Thomas Tranströmer

Pojem transpozice označuje převod či přenos významu při zachování jeho podstaty. Příkladem budiž hudební skladba převedená z jedné tóniny do jiné, typologicky shodné varianty, přičemž vztahy mezi jednotlivými tóny zůstávají totožné, stejně jako tempo, rytmus a přednes. Jakkoli na první pohled vzdáleně, je to právě využívání tohoto principu, co spojuje trojici autorů, Radoslava Bigoše, Michala Ožibka a Zdeňka Trse. Všichni tři jmenovaní se totiž shodně pokoušejí reflektovat odlišný, vysoce komplexní systém a převést jej v jiný, ještě komplexnější, aniž by utrpěla jeho podstata – a to ať už se jedná o atomizované předměty reálného světa (MO), latentní obrazy světa vnitřního (RB) nebo obecné principy astronomie (ZT). Je jasné, že jejich postup je v řadě ohledů intuitivní a hluboce osobně podmíněný – že transpozice v tomto smyslu neznamená systematický pohyb ve struktuře, ale překlad do cizího (ve skutečnosti samozřejmě vlastního) „jazyka“; že se jedná o pokus pochopit, adoptovat a reflektovat cizorodý svět, který se pak přirozeně stává světem novým, nově osídleným. A že tento svět není ani tolik tvořen věcmi, jako spíše vztahy mezi nimi a vůči nim.

Jako nejcitlivější se v tomto směru prezentuje Radek Bigoš, který reaguje na své vlastní expresivní gesto, na svůj vlastní prožitek. To, co v jeho případě emocionálně téměř zahlcuje, jakkoli je již ve skutečnosti distancované, se v Ožibkově malbách stejně intenzivně dme pod povrchem – evokujíc zkušenost kondenzovanou ve zdánlivě neživém, marginalizovaném předmětu. Zdeněk Trs pak svou reflexí abstraktních systémů a logických rámců jakoby představoval přímý protipól obou, ve skutečnosti však věc dovádí do nutných důsledků: To, co je z podstaty pouze konceptuální či imaginativní, se stává hmatatelným, hmotným.

S vědomím toho, že se pohybujeme na půdoryse umění, se v této souvislosti tím palčivěji nabízí otázka, jak – pokud vůbec – se liší proces poznání v kontextech vědy a umění, fáze objevu a porozumění, a jak se liší jeho zisky. Jakkoli totiž každý po svém, všichni tři autoři cílí shodným směrem – do nitra, k podstatě věci, k tomu, co je; a pohybují se tak přirozeně v prostoru mezi osobním a obecným, imanentním a transcendentním. Jejich úsilí je téměř dojemně naivní, protože skutečné, živoucí, podobně jako nakonec představy či prožitky, úvahy o pohybu vesmírných těles nebo existence věcí, které člověk vytvořil a záhy opustil, aniž by vyvinul snahu jim porozumět – stejně jako ony jsou však také precizní a ostré, soustředěně zaujaté a nekompromisní. A lze je proto chápat jako úvahu nad tím, co to znamená abstrahování – jak ve smyslu pojmenovávání či definice, tak převodu nekonečně pestré osobní zkušenosti v univerzálně srozumitelné sdělení, které by mělo schopnost znovu se v divákově imaginaci rozvinout do původní šíře a být výmluvné bez ohledu na zvolený kontext či časoprostor.

Nechtíc, ale možná nevyhnutelně, se proto vracíme ke zcela intuitivnímu a obecnému východisku – je možné sdílet podmíněný, intimní prožitek? Je možné jej omezit a zprostředkovat, aniž by utrpěl? Je možné jej zobecnit? Jednoduchost neznamená banalitu – podstata věci nakonec spočívá v její aspiraci na nadčasové, nikoli časné, v odhodlání přiblížit se tomu, co proměnný kontextuální rámec překračuje: komplexní hodnotě. Ne náhodou vybraná díla spojuje vysoká estetická kvalita, jíž je v tomto případě potřeba chápat jako nutnou, nikoli postačující podmínku – a také vtip, ne humor, ale esprit porozumění.   


 

Radoslav Bigoš/ * 1987 Ostrava

Kartinka představuje specifický formát obrázku z běžného života – mírně ironického, zcizujícího, podvratného, zachycujícího konkrétní situaci, drobnou epizodu, zároveň se ale pyšnící ambicí být čímsi více: reprezentovat třídu, definovat kategorii. V případě Radoslava Bigoše je potřeba zdůraznit především aspekt její jemnosti a citlivosti, nezapomínat přitom ale na osten, který je nakonec vždycky ostře cítit v pozadí: Hravost a vytříbená estetika mohou evokovat dojem nenáročnosti či efemérnosti, těžiště věci, „já“ – minimalistické leda tak etymologicky, je však hmotné dostatečně a je zkoumáno s přísností, snad až krutostí sobě vlastní – právě proto, že zasahuje osobní prostor. Kartinka je vždy součástí celku, je paralelním viděním sebe sama zevnitř i zvnějšku – které také stojí za schopností precizního pojmenování, uchopení, postižení konkrétního momentu, motivu, emoce rovnocenně ve slově a barvě. Výsledný tvar je důsledkem hledání, kroužení, skládání – precizování toho, oč se vlastně jedná, co je to, co je středem. Radoslav je zjevně zvyklý pracovat sám se sebou a svá zjištění dokáže zobecnit natolik, aby byla nejen přijatelná pro cizího vnímatele, ale aby jejich výsledkem byl obraz – který navíc dokáže existovat samostatně, být sám o sobě experimentem, hrou, předmětem zkoumání. Jestliže platí Sarterovo „existence předchází esenci“, pak – myslím – popisuje právě tuto situaci: Identita lidské bytosti se utváří v procesu, v neustálém vymezování se jedince vůči kontextu, vůči společnosti, vůči roli, kterou v jejím rámci plní. V neustálé interpretaci sebe sama. Odtud je potřeba vycházet při adopci pojmů jako autenticita, faktičnost, transcendence, především ale odcizení, značícího schopnost vztahovat se k sobě alespoň jistým způsobem distancovaně a mimo tento svět, který sám se utváří v procesu existence, a neposkytuje tak na rozdíl od antické představy žádnou jistotu řádu, smyslu či spravedlnosti. Poměr, který zaujímáme vůči sobě samým, sobě samým viděným jinými a vůči jiným je vždy směrodatný – interakce je směrodatná. Odtud jednak Sarterovo zdůraznění „pohledu“ a „vidění“, jednak Buberovo dualistické rozlišování vztahů na Já-Ty a Já-Ono. Teprve z perspektivy jiného subjektu můžeme odlišit sebe jako sebe, teprve pod tímto vlivem dokážeme specifikovat, co je „já“ v objektivním smyslu – respektive se o to pokoušet. Entita, osobnost, lidskost se odhaluje ve studu, nikoli v jistotě nebo přesvědčení. A právě známkou studu je také ironie, jíž je typ „bigošovské“ kartinky typický, a jež tak naivně a velkoryse nabízí doménu estetiky etice.

 

Absolvent ateliéru ilustrace (2005-2006) SUŠ Ostrava, ateliéru kresby Fakulty umění Ostravské univerzity (2006-2007) a Akademie výtvarných umění v Praze
(ateliér malby prof. Zdeňka Berana/ prof. Martina Mainera; 2007-2013).

Vystavuje samostatně (Praha 2013, 2015, 2017) i skupinově (Praha/ České Budějovice/ Poznaň/ Zlín/ Brusel 2009; Šumperk / Tišnov / Praha 2012; Praha 2013; Praha 2014). V roce 2016 získal ocenění Young Czechoslovak Artists. Je zastoupen v soukromých sbírkách.

Bigoš is a graduate of the Studio of Illustration (2005-2006) of SUŠ Ostrava, Art Studio of the Faculty of Arts of the University of Ostrava (2006-2007) and Academy of Fine Arts in Prague (Prof. Zdenek Beran / Prof. Martin Mainer, 2007-13). Exhibits separately (Prague 2013, 2015, 2017) as well as group (Prague / České Budějovice / Poznaň / Zlín / Brussels 2009; Šumperk / Tišnov / Prague 2012; In 2016, he won the Young Czechoslovak Artists Award. He is represented in private collections.

 

Michal Ožibko/ *1981 Šumperk

Michal Ožibko je autorem krajních poloh – přísné, hyperrealistické figurace a uvolněné, expresivní abstrakce. Je autorem nejen metaforicky zaťatým: Pokud ano, pak takto – nikdy ne jinak. Tomu odpovídá jeho přístup ke zvolené technice, k plátnu, podstatněji ale samozřejmě výběr témat, která jsou často latentně angažovaná. Jistě, každé umělecké dílo je alespoň jistým způsobem vztažené ke světu. Jen málokdy se nicméně najde autor, pro kterého je toto vztahování se stejně důležité a přirozené jako dýchaní. Důsledkem je chápání obrazu, malby (!), jako finální verze procesu konstrukce či uvažování, které má svůj průběh a formuje se komplikovaně. Respektive zacházení s obrazem jako bytostně uvědomělým projevem, v němž se promítá – záměrně – reflektovaná životní zkušenost. Vědět, v čem jsou osobní slabiny či specifika, zaujmout k nim postoj, vyvarovat se přitom lacině terapeutického aspektu a s touto zkušeností zacházet víceméně rigidně, je strategie hodná pozornosti. Je natolik radikální, že se jen těžko lze dobrat hranice mezi dílem a autorem – což je samozřejmě klišé silně poukazující na slabiny hodnotitele. Přesto však, abych z vlastního selhání vyvodila závěr: Myslím si (stále!), že pojmem, který tuto situaci postihuje nejlépe, není žádný jiný, než romantismus: Máme zde autora, který je přesvědčeným malířem – je malířem. Otázka, proč malovat (a nehovořit), je v jeho případě zcela bezpředmětná – obraz je paralelou žitého světa. Hyperrealistická, radikálně realistická forma přitom plní roli struktury, která drží jeho celek pohromadě – definuje nejen věc, ale také její prožitek, a odděluje, doslova, to, co obraz zachycuje, od toho, kdo se na něj dívá. Hyperrealismus bývá často – a správně – spojován s distancí, s odcizujícím efektem, s objektivizovaným záznamem principiálně podobným tomu, který produkuje technický aparát. Veškerá tvůrčí aktivita se v jeho případě soustředí do okamžiku volby toho, co bude zachyceno – technologie sama představuje spíše otázku řemeslné zručnosti (na níž bývá hodnota díla stejně často redukována). Viděno touto perspektivou je nicméně pro podobný typ malby, pro v pravdě Michalův typ malby, typická vysoká míra exprese. Její zřejmou kvalitou, jíž je nutno ocenit, je to, že není vidět – a že tedy výsledný obraz představuje, podobně jako je tomu v případě fotografie, výsledek procesu pojmenovávání či abstrahování, na nějž lze pouze usuzovat. Je logem, piktogramem, značkou – redukcí bezbřehého nekonečna v jasné konkrétno. Proto je tolik působivá – a proto nutně a nevyvratitelně představuje nikoli protipól, ale pandán autorovy abstraktní polohy.

Ožibko je absolventem Střední průmyslové školy v Šumperku (1995–1999) a ateliéru klasické malby Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Zdeněk Beran; 2005–2011). Vyjma samostatných výstav (mj. Divadlo Šumperk, 2007; Jellyfish Gallery, Praha 2016) se zúčastnil řady skupinových prezentací (Vlastivědné Muzeum, Šumperk 2005 / 2009 / 2012; Galerie Jiřího Trnky, Plzeň 2007; Novoměstská radnice, Praha 2008; The Chemistry gallery, Praha 2009/ 2013 / 2014; ART PRAGUE 2009/ 2010; BP Portrait Award 2010 – National Portrait Gallery, Londýn / Usher Gallery, Lincoln / Aberdeen Art Gallery; Aberdeen / Aberystwyth Art Gallery, Aberystwyth; Muzeum města Tišnova, Tišnov 2012 ad.). V roce 2010 získal British Portrait Award – Visitor’s Choice. Jako kurátor připravil několik výstav (Šumperk 2009; Šumperk / Tišnov / Praha 2012; Olomouc 2017).

Ožibko is graduate of the Secondary Technical School in Šumperk (1995–1999) and the Academy of Fine Arts in Prague – School of traditional painting techniques (prof. Zdeněk Beran; 2005–2011). Except solo exhibitions (eg. Šumperk Theatre, 2007; Jellyfish Gallery, Prague 2016), he participated in a series of group presentations (Etnographical Museum, Šumperk 2005 / 2009 / 2012; Jiří Trnka Gallery, Plzeň 2007; New Town Hall, Prague 2008; The Chemistry gallery, Prague 2009 / 2013 / 2014; ART PRAGUE 2009 / 2010; BP Portrait Award 2010 – National Portrait Gallery, London / Usher Gallery, Lincoln / Aberdeen Art Gallery; Aberdeen / Aberystwyth Art Gallery, Aberystwyth; City Museum Tišnov, Tišnov 2013 ad.). In 2010 he won the British Portrait Award – Visitor’s Choice. As curator he organized a series of exhibitions (Šumperk 2009; Šumperk / Tišnov / Praha 2012; Olomouc 2017).

 

Zdeněk Trs/ *1985 Liberec

Zdeněk Trs je absolventem dvojice ateliérů, sklářského a malířského. Platí-li pro první kontext kresebnost a hmotovost – a pro druhý malířskost a iluzivnost, je to technická preciznost, co je spojuje. A znalost. A elegance. Všechny tři uvedené kvality jsou zjevně pokročilé a značí profesionalitu – překračují základní limity řemeslnosti, zájmu o věc a půvabu. Předpokládají vhled, vlastní invenci, závazek – a předpokládají, paradoxně jen zdánlivě, také hravost. To podstatné, takzvaně tvůrčí, se totiž odehrává na půdoryse hry, která je sice chápána (podle Gadamera) jako odpočinek od vážného, k vážnému se však (podle Gadamera) bytostně vztahuje. Ten, kdo si hraje, je ve hře zcela pohroužen; hra jej sama vede – nikdy nemůže dohlédnout jejího konce, nikdy ji tak docela neobsáhne. A Zdeněk je hráč par excellence – protože pochopil její principy: Ví, že iluze, tj. na straně jedné tajemství, na straně druhé mimeze, je vrcholem všeho, že tady se nitky sbíhají. Že iluze je největší radost – pro ni se hra vlastně hraje. Hře se, jak známo, nejlépe daří tam, kde vládne nuda – kde se vědomí odpoutává od toho, co je mu dané, co už obsáhlo – a postupuje dále, od zažitých schémat k novým světům. A její zisky lze navíc stále zlepšovat. Myslím, že právě tento aspekt je v případě jeho tvorby podstatný – stejně jako že se jeho prostřednictvím přibližujeme k (cílovým) konceptuálním metám: Umění, umělecké dílo, obraz, malba je způsobem či nástrojem uvažování – ne vágního přešlapování universalismu, ale soustředěného „násilí“ logiky: abstrahování, pojmenování a definice. Najednou se tak od toho, co je negativní (nuda), dostáváme k něčemu, co je bytostně pozitivní a má zásadní význam: Ke znalosti. A dostáváme se k tomu cestou, která není nepříjemná, naopak. Jestliže se v posledních několika dekádách vedou stálé diskuse o tom, co to umění vůbec je, zdali má estetika (krása) jakýkoli význam, je-li umění možným prostředkem poznání atd. atp., prostřednictvím tohoto typu prací dostáváme explicitní odpověď: Porozumění znamená převod komplikovaného v jednoduché, které není banálním, a nezáleží na tom, říkáme-li tomu věda, nebo umění. Pravda a krása – silné spojení. Tím spíše, je-li tady autor, který je schopný kýžený efekt dále prohloubit – a hrát si s námi. Přitažlivost je potom nejen námětem, ale také tím, co k obrazu skutečně poutá; pohyb planet se děje a prožívá teď (ačkoli nevíme proč); průnik světla je možný tady (ačkoli nevíme jak). Spektákl mimeze nelze podcenit – stejně jako nezávaznost hry. O kompetencích není potřeba ani hovořit.

Trs absolvoval studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou (20002004), Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér Sklo, prof. Vladimír Kopecký; 20042007) a v Ateliéru klasických malířských technik pražské Akademie výtvarných umění (prof. Zdeněk Beran; 20072010). Samostatně vystavoval mj. v Galerii V kapli (Bruntál, 2008), v Dea Orh art gallery (Praha 2011), v Galerii Dea Orh (s Pavlem Vašíčkem a Vladimírem Vélou, Praha 2013); zúčastnil se řady skupinových výstav (Novoměstská radnice, Praha 2007; Diamant S.V.U Mánes, Praha 2009; Galerie Kotelna, Říčany u Prahy 2010; Národní galerie v Praze, Praha 2011 / 2010; Vlastivědné muzeum, Šumperk 2012 / 2010; Italský kulturní institut, Praha 2013; The Chemistry Gallery, Praha 2011 / 2013 / 2014; MAXXI, Řím 2015; DEPO2015, Plzeň 2015 ad.). Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, v českých i zahraničních soukromých kolekcích.

Trs has graduated at the School of Applied Arts and Higher Vocational School in Jablonec nad Nisou (2000–2004), the Academy of Arts, Architecture & Design (School of Glass, prof. Vladimír Kopecký; 2004–2007) and at the Academy of Fine Arts in Prague – School of classical painting techniques (prof. Zdeněk Beran; 2007–2010). Trs was presented in Galerie V kapli (Bruntál 2008), Dea Orh art Gallery (Prague 2011) and Dea Orh art Gallery (with Pavel Vašíček and Vladimír Véla, Prague 2013); he also participated on many collective exhibitions (New Hall Gallery, Prague 2007; Diamant S.V.U. Mánes, Prague 2009; Kotelna Gallery, Říčany u Prahy 2010; National Gallery in Prague, Praue 2011 / 2010; Etnographical Museum, Šumperk 2012 / 2010; Istituto Italiano di Cultura, Prague 2013; The Chemistry Gallery, Prague 2014 / 2013 / 2011; M AXXI, Rome 2015; DEPO2015, Pilsen 2015 ad.). He is represented in the collections of the National Gallery in Prague, Czech and foreign private collections.

Mgr. Barbora Kundračíková, Ph.D.

 

 


 


 

Radoslav Bigoš
Nepostřehnutelné odhalení. 2017
akryl na plátně
100 x 100 cm
Radoslav Bigoš
Don´t Say Anything About Us
. 2017
olej a papír, tuž na plátně
30 x 40 cm
Michal Ožibko
Franz, 2017
olej na plátně
120 x 200 cm
Michal Ožibko
Z Ukrajiny III, 2016
olej na plátně
230 x 140 cm
Zdeněk Trs
Immaculata I, 2016
akryl a olej na plátně
100 x 120 cm
Zdeněk Trs
Horus I, 2016
akryl a olej na plátně
110 x 140 cm
   
   

 

ZPĚT


 

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je finančně podporován z grantu Ministerstva kultury ČR,
města Olomouce a Olomouckého kraje.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz