Svatopluk Otisk

Stůl na Vagoně s přáteli

VERNISÁŽ / POHLEDY DO VÝSTAVY
 

Zeď, asi 2005 olej na plátně 106 x 106 cm	Ochozená dlažba, 2000 olej na plátně 90 x 100 cm

Svatopluk Otisk

Narozen 11. 12. 1950 v Doubravě,

zemřel 14. 5. 2017 v Orlové

Větší část života žil v Dolní Lutyni

Studia:
1966–1969 vyučen dřevomodelářem

1969–1973 SUPŠ v Brně, obor malba

Samostatné výstavy:

1977 Ve chlívě. Brno, (+ P. Veselý), (samizdatový katalog)

1986 Obrazy. Galerie mladých, Brno, (katalog, text P. Veselý, recenze

          P. Nedoma a Vl. Kokolia: Brněnský večerník 7., 20. a 27. 1. 1987)

1991 Obrazy. Závodní klub dolu Doubrava, (+ otec);

          T-klub, Rožnov, (+ J. Krtička, P. Veselý)

1996 Věci. Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, (+ P. Veselý), (dvojlist)

2001 Prostření. Karviná; Mánes, Praha (+ P. Veselý)

2005 Místo dotýkané. Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, (čtyřlist, text M. Koval)

2010 Věci. BKC, Galerie Kabinet, Brno, (+ P. Veselý), (katalog, text P. Veselý,

          recenze R. Horáček, Ateliér 19/2010)

2012 Galerie Půda, Český Těšín a Kavárna Avion, Dolní Lutyně, (katalogový

          dvojlist a skládačka, text P. Veselý);

          Petr Veselý: Malovat to, co se dotýká, Revue PROTIMLUV 3/2017, s. 36–41

2018 Stůl na Vagoně s přáteli. Galerie Caesar, Olomouc, (katalog, text P. Veselý)

Kolektivní výstavy:

1979 Mladí umělci Jeseníkům. Muzeum, Šumperk, (+ J. Jemelka, O. Oliva,

          J. Krtička)

1980 Přehlídka mladých brněnských výtvarných umělců. Galerie mladých, Brno

1988 Kontakty. Opava, (+ L. Daněk, J. Šigut, Vl. Havlík, P. Kvíčala), (katalog)

          12 na Pellicově. Soukromý dům, Brno, (+ O. Oliva, J. Jemelka, T. Ruller),

          (samizdatový katalog)

1990 Vzhůru srdce. Výstava křesťanského umění, Olomouc

1994 Zastavený čas. Synagoga, Třebíč

1998 Tichý život věcí. Moravská galerie, Brno, (katalog)

          Tichý život věcí. České muzeum výtvarných umění, Praha, (katalog)

2002 Brněnský okruh. Galerie Chagall, Ostrava

2010 Pocta Bohuslavu Reynkovi. Galerie výtvarného umění, Havlíčkův Brod, 

          (jako host Umělecké besedy), (katalog)

          Zpřítomnění VI. Klášter, Dolní Kounice, (katalog)

2011 …a jiné věci. Galerie Caesar, Olomouc, (katalog)

2012 Zpřítomnění VII. Klášter, Dolní Kounice, (katalogový list)

2014 Zpřítomnění VIII – Uvízlé věci. Klášter, Dolní Kounice

2014 Strom – pocta Jindřichu Pruchovi. Galerie Caesar,  Olomouc, (katalog)

          Zlatý věk – reminiscence kubismu v současném výtvarném umění.

          Galerie J. Krále, Dům umění města Brna, Brno, (dvojlist)

2015 Tváře země. Umělecká beseda Václavu Rabasovi. Rabasova galerie, 

          Rakovník, (jako host Umělecké besedy), (katalog)

2016 Strom – pocta Jindřichu Pruchovi. Galerie Slováckého muzea, Uherské

          Hradiště, (katalog)

2018 Okno před záclonou. Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Jihlava,

          (katalog)

Za podstatný prvek pro pochopení povahy práce Svatopluka Otiska pokládám jeho vztah k místu. Po studiích v Brně a později pobytu na Vysočině se po letech vrátil do svého rodiště a usadil se s rodinou v Dolní Lutyni. Blízko měl také k Jeseníkům, kde maloval poblíž Dolních Losin, ale i k dalším místům. Bez nadsázky lze říct, že v domku a zahradě v Dolní Lutyni se předchozí místa Svaťových pobytů sešla, navrstvila, že jejich prostor byl svébytným uspořádáním komplexně vytvořen. Fragmenty prostředí v průběhu let nejen svým způsobem zaznamenává, ale vlastně intenzivně obývá (od slova býti). Metaforicky, ale i doslovně platí, že Svaťa kreslil a maloval to, čeho se dříve dotýkal (to, co se dotýká), co jako takové zároveň tvaroval – snad i k potřebě (budoucího) obrazu. Ostatně za součást jeho tvorby – vedle obrazů a kreseb – a za svého druhu samostatné autorské objekty lze pokládat také příležitostné drobné stavby a funkční úpravy (např. seník, stůl, altán…). Jako by věci následné kresbě či malbě předbíhaly jen v tom smyslu, že až jimi se vlastně ustavuje nejvlastnější smysl jejich existence. Svaťa nekreslil nebo nemaloval věci proto, aby udělal obraz, ale aby v obrazu dal věcem být, aby věci uchoval. V dopisu píše: „…kreslím i proto, že to mám jako povinnost k věcem a realitě kolem sebe…”.  Zároveň je třeba zdůraznit, že jeho tvorba nebyla jen reflexí prostředí. Empatií k prostředí a věcem se tento obsah nevyčerpává, projevuje se v podstatně univerzálnějším smyslu. Věc je sama sebou, ale zároveň odkazuje k příčině a součtu věcí, často je viděný předmět představen až ve formě nějakého znaku či šifry. Obraz sám se pak možná pro Svaťu stával jakousi přirozenou relikvií.

 Už v raných, více plenérových záběrech krajin, dovádí věci „blízko před oči”; na dosah je jejich materiálovost, k dotýkání je i povrch malby, vznikající tím, jak barevné pasty přidává, opravuje, jak jimi staví. Ale ať jsou to tenké, lazurní vrstvy nebo na režné plátno či jiné podložky ve skvrnách vrstvená hmota barvy, kterou si Svaťa většinou připravoval sám, jde o neobyčejně autentickou řeč vyjadřovacích prostředků malby. Ta je již sama o sobě jejím obsahem. Je autonomní i odkazující k vlastnostem, jimiž nám o své existenci věci referují. Obraz je sám sebou, svým způsobem ničím víc než věcí, je však také svědectvím – slovy Zdeňka Kalisty – o „váze věcí, měřené duchovně”. Zpřítomněno je vědomí o hloubce existence věci - snad právě touto přiznaností jejich fyzické a materiálové skutečnosti. „Bůh se prochází mezi hrnci,” píše Terezie z Ávily, „každá věc je posvátnou oltářní nádobou,” sv. Benedikt, „…světlo prýští ze všech věcí kol,” Jakub Deml.

K erbovním malířovým motivům patří motiv zdi, samotné nebo jako pozadí věcem (opřené prkno, kovová spona, dvířka), jejím dějem jsou nerovnosti, praskliny, vrstvy, na zdi se promítající stín listoví (je příznačné, že v tomto případě tedy jevy dotyku unikající). V tomto smyslu mu zeď vlastně byla vícevýznamovým „projekčním plátnem”, ale i svého druhu opřením. Některé obrazy dlouho nechával venku, kde je převážně i maloval, na fasádě domu, vystavené změnám počasí, měřítku času. Ve Svaťově tvorbě se občas objevují i další témata. Jde např. o kresby Katyně (2010), Pieta / Smrt matky (1992), Poslední večeře (2016) a další… Po stránce obsahové jsou tyto práce modifikací toho, co jeho obrazy a kresby prostupuje i jindy (Svaťa občas vyřezával také drobné dřevěné sošky, zpravidla Piety a Madony. Jde jen o hrubě otesaná a rytím nožem, případně tužkou nebo temperou do podoby figury dotvořená dřevěná polínka. V jednom z dopisů píše: „rozlišovat Pietu od Madony“, s vědomím vymezení obou krajních podob života.) V posledních letech se Svaťovy obrazy zřejmě stávaly více symbolickými a biblickými. Jeden z posledních obrazů (Nohy) je aluzí na obraz (piety) od Daniela Balabána. Až několik týdnů po Svaťově smrti jsem si také uvědomil, že v těchto pozdních obrazech je nápadné kompoziční dělení plochy v podobě jakýchsi předělů. „Rozpůlený” obraz Dveře od Vagonu, s průhledem do bílé prostoru, Daniny ruce, Stůl na Vagoně s přáteli, Postava v červené… Znovu se připomíná téma a obsahovost zdí, oken, dveří, bran, tak častých v jeho díle…

 Ve své Recenzi recenze, jejíž část Svaťa v dopisu sám citoval, píše jako odpověď na kritiku Petra Nedomy v Brněnském večerníku v lednu 1987 Vladimír Kokolia: „…malíř maluje a vždycky se snaží o to, co je věčné, jakkoli to zní pateticky a ne každý vám to slovy přizná. (…) …maluje skutečně jen, když má co malovat, (…) přitom s darem až pruchovské syrovosti.” Již za studií měl Svaťa rád zejména obrazy Jana Zrzavého, Václava Rabase a Camilla Pissarra, ze současných autorů měl později blízko zejména k Janu Jemelkovi a Miroslavu Kovalovi, ale i k Danielu Balabánovi. Nejvíce je v rodokmenu Svaťovy tvorby asi patrné dílo Jindřicha Pruchy. Nemyslím však, že je na místě mluvit o jeho vlivu. Dobové, osobní i tvůrčí souvislosti jsou odlišné a přímé příklady motivů a malířské artikulace lze pozorovat snad jen v počátcích jeho práce. V další tvorbě je obdobná artikulační syrovost, esenciálnost či režnost přirozeným důsledkem toho čím byl, jakým způsobem Svaťa vnímal, viděl, jakým způsobem se projevovala jeho citlivost k věcem a lidem, účast na všem, co dělal.

P. V. 17. 6. 2018

…Při kosení zazáří nekonečně broušená kosa ocelovou modří… Vrata do chlíva se starou zelenou. Laťky, opřené desky – během roku se mění s počasím, tím co se mezitím prožilo. Mění se jejich význam, bojím se s nimi pohnout nebo je uklidit. Někdy neříkají nic a najednou, třeba i po létech, jakoby tady byly poprvé… Ze špalku, který je škoda spálit, pronásledován Jiřím Jílkem, lidovými Madonami z Oravy nebo Pietami Bohuslava Reynka, ve stodole, v zahradě, na lavici... Jako naše starky, babičky, mámy nebo sousedky našeho dětství. Madony současné (tím věčné). Jako je současný kmen stromu od počátku umění až po dnešek... Pieta od Reynka jako by byla v naší zahradě… Když nekreslím, mívám úzkostné sny, kreslím i proto, že to mám jako povinnost k věcem kolem sebe…

Svatopluk Otisk – Z dopisu Petru Veselému 26. 3. 2010

ZPĚT