Zbyněk Kulvait

Narozen 26. 6. 1954 v Opavě, zemřel 30. 12. 2018 v Olomouci. V Olomouci žil od roku 1960. Malíř, kreslíř, grafik, sochař, výtvarně doprovodil několik samizdatů a v první polovině 90. let byly jeho grafiky použity na několik knižních obálek, hudebník. V letech 1969–1973 vystudoval Gymnázium v Olomouci-Hejčíně a následně studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, obor zootechnik, kterou dokončil v roce 1980. V letech 1980–1986 byl zaměstnán jako zootechnik v různých podnicích či zemědělských družstvech v Prostějově, Přerově, Olomouci-Hněvotíně a Křižanově u Brna. Od roku 1986 byl v invalidním důchodu. Samostatně vystavoval od roku 1982 (Kroměříž, Olomouc, Uherské Hradiště), společně od roku 1977 (Olomouc, Prostějov, Tovačov). Byl členem výtvarné skupiny Neprůbojní (1991–2002) a Unie výtvarných umělců Olomoucka (2000–2004, 2010–2011). Výtvarným vzděláním byl autodidakt. O výtvarné umění se začal zajímat během studia na gymnáziu.

Soustavné výtvarné práci se věnoval od roku 1973, kdy se seznámil s Václavem Stratilem (* 1950), který mu poskytl první výtvarné rady. S ním také poprvé vystavoval v roce 1977 v Psychiatrické léčebně Kroměříž (Václav Stratil / Figurální perokresby, Zbyněk Kulvait / Plastiky). Počátky jeho volné tvorby byly ovlivněny dílem Jana Zrzavého a částečně také Františka Tichého. Po abstraktním, „pollockovském období“ (1976–1978), z něhož známe drobné, výrazně barevné anilinové akvarely, vytvořil v letech 1978–1980 svoje první zcela původní práce technikou sprejových kreseb, na nichž patrně nejvíce zaujme autorovo zacházení se světlem. V nich je plocha „kresby“ doslova poseta světelnými záblesky, kterých Kulvait docílil tak, že papír nejprve pokryl různými materiály (nejčastěji pískem nebo krystalovým cukrem kombinovaným s nalezenými přírodninami) a pak je postříkal černým areorosolem, takže po odstranění předmětů vznikla neobyčejně působivá „galaktická“ světelná pole. Tento postup autor dovedl do široké výrazové škály a dnes víme, že sprejové kresby se staly jednou z jeho erbovních technik.

Následně, v letech 1980–1984 a v závěru 80. let, vytvářel geometrické sprejové papírové iluzivní reliéfy ocitající se na pomezí mezi kresbou a plastikou. V případě papírových iluzivních reliéfů se jedná o soubor geometricky strukturovaných prací, které vznikly překládáním papíru podle určitého systému, jehož jednotlivé plochy pak nevšední kreslíř nastříkal černým sprejem pod určitým úhlem. Po zpětném rozložení papíru a jeho zavěšení na stěnu je pak v pozorovatelově oku vyvolána optická iluze, že se dívá na nízký kovový reliéf. Vedle geometrických kompozic Kulvait vytvářel rovněž práce opačného, surrealizujícího vyznění, kdy stejnou technikou fixoval na někdy nejprve zmuchlaný papír fragmenty „mrtvé přírody“, například různé kořeny, větvičky a tak podobně.

Po následujícím krátkém intermezzu, kdy vytvořil soubor kreseb náboženské povahy (např. kresby orantů nebo Kristovy hlavy), se patrně v roce 1986 k této technice opět vrátil. Tentokrát ovšem ve zcela jiné poloze. Na plochu papíru totiž kladl v jednoduchých až minimalistických kompozicích drobné předměty denní potřeby, které však „osprejovával“ tak, že po jejich odstranění zůstaly na papíře výrazné světelné body či plošky působící doslova jako záhadné zářiče. Nositelem hlavního poselství je i v těchto dílech opět světlo.

K této poloze, rozšířené o předměty denní potřeby, se pak vrátil v roce 2009 a rozvíjel ji téměř až do konce života. V nových sprejových kresbách, kterých vytvořil s velkou výtvarnou jistotou a neobyčejnou invencí zřejmě několik set, se setkáváme s nám již známým světem běžných předmětů (např. špagety, kostkový cukr, ovoce, žvýkačky, hrníčky, věšáková ramínka, šachové figurky, svíčky…), ale i tak lze žasnout nad tím, do jaké výrazové a významové škály dokázal svérázný tvůrce původní nápad rozvést.

V letech 1990–2000 se Kulvait věnoval výhradně grafice (tisky z papírových mačkaných, trhaných nebo překládaných matric; monotypy; oboustranné tisky z hliníkového perforovaného plechu). Také v této poloze se setkáváme s autorovým bytostným smyslem pro experimentování a jeho touhou po svobodném vyjádření vlastního vnímání světa. Po formální stránce mohou jednotlivé listy (kterých vzniklo poměrně mnoho a jsou z větší části rozptýleny neznámo kde) připomenout z letmého pohledu poetiku informálních grafik z období konce 50. a počátku 60. let, ale jejich obsah je jiný, navazující na autorovo spirituální období kolem poloviny 80. let. Jejich ikonografie není ovšem tak přímočará, neboť dřívější figurativní výraz je nahrazen symbolickým obsahem základních geometrických forem, jako jsou čtverec a kruh. V úhrnu jednotlivým listům rovněž dominuje světlo, někdy obrazně řečeno probleskující „temnotou noci duše“, jindy naopak jasně zářící.

Počátky Kulvaitovy malířské práce spadají do roku 1975 (mj. autoportréty), soustavněji se však malbě věnoval až od roku 2003 a v rozmezí několika let v ní rozvedl své „pollockovské“ počátky. Přes primární důraz na autorské gesto a smyslovost barevné pasty (vedle toho ovšem známe i práce figurativní, až psychedelického vyznění) jeho obrazy až na výjimky nedosahují kvality jeho kreslířské a grafické tvorby. Výběr z maleb a grafik je publikován v autorem koncipované brožované knize Zbyněk Kulvait. Výběr z díla vydané v roce 2010. Kulvaitova nepočetná sochařská tvorba, které se sporadicky věnoval od roku 1976, je nezpracovaná.

Povaha Kulvaitova tvůrčího založení byla výsostně dvojdomá, neustále oscilující mezi podvědomím a ratiem, mezi figurativností a abstrakcí a také světlem a stínem, což je patrně jedním z důvodů, proč jeho tvorba nebyla za jeho života patřičně doceněna a zařazena do celostátního kontextu.

Lit.: Petr Mikeš, Neprůbojní. Eleonora Pražáková, Zbyněk Kulvait, Hana Teplá, Miroslav Urban, Jindřich Walla, katalog výstavy, Olomouc, Mladé Umění K Lidem, [1992]. – Zbyněk Kulvait. Výběr z díla, Olomouc, vydáno nákladem autora, 2010, náklad 30 ks, 44 reprodukcí, nestránkováno. – Ladislav Daněk, Pavel Zatloukal (eds.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989, publikace k výstavě, Olomouc, Muzeum umění, 2009, s. 55, 72, 126, 128, 146, 232, 257, 276, 296, 300, 314. – Jiří Valoch, Neprůbojní po dvaceti letech. Jindřich Walla, Miroslav Urban, Hana Teplá, Eleonora Pražáková, Zbyněk Kulvait, katalog výstavy, Olomouc, Galerie Caesar, 2012. – Jiří Valoch, Co ještě zbylo z Neprůbojných? Zbyněk Kulvait – papírové reliéfy a kresby sprejem, Prostor Zlín, XIX, 2012, č. 4, s. 38–39. – Ladislav Daněk, Zbyněk Kulvait. Světlo v zádech. Práce na papíře 1974–2012, katalog výstavy, Olomouc, Divadlo hudby, 2013. – Josef Maliva, Jiří Hastík, Ladislav Daněk, Výtvarné umění Olomouckého kraje. Kresba a grafika 1900–2015 / The Arts in the Olomouc Region. Drawing and Graphics 1900–2015, Olomouc, Agentura Galia, 2015, s. 124, 128, 171, 257.

Internetový odkaz: https://www.facebook.com/pages/category/Artist/Zbyn%C4%9Bk-Kulvait-minigalerie-636158216447530 

Ladislav Daněk, 2013/2020

 

„A z očí vytryskne světlo“

K pozdnímu dílu Zbyňka Kulvaita

Do prázdných důlků vkládám oči

a z očí vytryskne světlo. Z úst vítr.

Vítr zvolna tuhne.

Oči zničehonic tak neprůhledné.

Šepot. Šeptání z očí do očí.

Miloslav Topinka, Trhlina[1]

 

Dílo Zbyňka Kulvaita, zdánlivě nenápadné jak on sám: laskavý chraplavý hlas pod prošedivělým knírkem, přerostlý prsten chmýří na holé lebi, na stole vždy malé pivo anebo kávu… Znal jsem jej, a přesto neznal. Býval mírný, usměvavý, ale někdy mu šel „z úst vítr“ a míval „oči zničehonic tak neprůhledné“. Ale kdo přehlédne hloubku takzvané nemoci?

Autodidakt Zbyněk Kulvait (1954–2018), vzděláním zootechnik, od roku 1986 v invalidním důchodu, patřil k osobnostem spojeným s neoficiální výtvarnou scénou normalizační Olomouce.[2] Přátelil se s okruhem Václava Stratila a zde také třeba hledat počátky jeho tvorby. O Zbyňkově umělecké cestě na jiném místě tohoto katalogu mnohem zasvěceněji a poučeněji, než bych to dokázal já, referuje jeho dlouholetý přítel Ladislav Daněk. Tento text je věnován jeho pozdním stříkaným „malbám na papíře“ – zónám imateriální malířské sensibility. Kulvait v nich svou techniku (první sprejové kresby vznikly již v letech 1978–1980) precizoval do mimořádné spirituální vize. Obyčejné předměty – pilka na železo, struhadlo, lžíce, francouzský klíč, kleště – jako by ponořoval do ticha tím, že je ozářil výbuchem jednoho barevného tónu, vlastně vždy tónu aurického (červené nebo purpurové, fialové, oranžové, nebesky modré, tyrkysové); a to barevným výbuchem takové intenzity, až se objekt „vypařil“, zbyl pouze jeho stín. Tak jako na známých fotografiích z kamenného mostu v Hirošimě, kde po výbuchu zůstaly jen stíny lidí. Stín jako ticho po věci. Podle Poggioliho čistota ticha implikuje, že umění lze osvobodit ,z vězení věcí´ (z hlasitého řevu reality). (…) Ticho ,překračuje limity nejen reality, ale samotné limity umění, až do bodu zničení umění ve snaze uvědomit si jeho nejhlubší esenci´.“[3]

V těchto „sprejových malbách“, které Kulvait léta promýšlel a v pozdní tvorbě přivedl až k dokonalosti, se tedy – dle mého soudu – přiblížil k tvorbě jako „spacializaci světla a ticha“ (dvou tradičních mystických „materiálů“), jak je známe z některých děl Yvese Kleina nebo Skupiny Zero; čili k tvorbě jako demonstraci ducha, chcete-li k šamanismu. (Ostatně „šaman“ Jackson Pollock patřil vždy k osobnostem, které Kulvait uctíval.) „Obecně lze argumentovat, že šamanistická intence motivovala příklon k abstrakci již na počátku: umělec se pokoušel vtisknout novou formu archaické sociální definici sebe sama. Pokus obrátit ,nastavení smyslových momentů´ do ,duchovních faset´, aby demonstroval, že v díle čistého umění ,nelze nic chápat doslovně´, že jeho materialita a smyslovost dává zkušenostní smysl pouze skrze svou duchovní atmosféru. A to je esence šamanismu. A jádro věci, kterou umělec Mimmo Rotella nazýval ,mýtickou metamorfózou´, metamorfózou, která je zodpovědností umění. Pokus artikulovat to, co Klein nazval ,velkou prázdnotou´ a Skupina Zero zase ,zónou ticha´ jakožto projevů, nikoli jen znamení, duchovní přítomnosti, a to je čistý šamanismus.“[4]

Ladislav Daněk v textu katalogu výstavy Světlo v zádech v Divadle hudby[5] charakterizoval Kulvaitovo dílo zdrženlivěji. Jako neustálé kolísání mezi fantazijní a racionální polohou. A záření u Kulvaita přiznal dle příkladu Věry Linhartové pouze předmětům. Pokusil jsem se zdroj světla „šprtnout“ dál. „Do prázdných důlků vkládám oči / a z očí vytryskne světlo.“ 

David Voda

březen 2013 / červenec 2020


 

[1] Miloslav Topinka, Trhlina, Praha, Trigon, 2002, s. 50.

[2] Posmrtná výstava Zbyňka Kulvaita v Galerii Caesar by se nikdy neuskutečnila bez neúnavné, léta trvající pomoci Ladislava Daňka, jenž Kulvaitova díla v průběhu let zachraňoval za symbolické částky přímo od autora, který, stíhán nekompromisní existenční tísní, své dílo na potkání posledních několik let (rozpro)dával. Znovu se tak potvrzuje nezastupitelná role Ladislava Daňka, bez jehož mravenčího úsilí by poznání současného umění v regionu bylo ochuzeno o mnohé objevy. Poděkování také náleží Miroslavu Urbanovi, jenž s vůlí vpravdě buldočí výstavu prosadil.

 

[3] Donald Kuspit, Concerning the spiritual in contemporary art, in: Maurice Tuchman (ed.), The Spiritual in art: abstract painting 1890–1995, kat. výstavy, Los Angeles Museum of Art, New York, 1986, s. 314.

[4] Ibidem, s. 323.

[5] Ladislav Daněk, Zbyněk Kulvait. Světlo v zádech. Práce na papíře 1974–2012, kat. výstavy, Olomouc, Divadlo hudby, 2013.

 


 

   
Chapadlo chobotičky, 1981
 sprej (přes kůru stromů), papir, 262 × 195 mm
Bez názvu, 1982
 papírový iluzivní reliéf, sprej, skládaný papír, 440 × 375 mm
   
Členovec, 1988
kombinovaná technika, papír, 390 × 415 mm
Blešky a vešky, 1990
 tisk z papirové mačkané matrice, papír, 350 × 287 mm
   
   
Bez názvu, nedatováno (2003)
 olej, lepenka, 42 × 29,8 cm
Na ruské benzince, 2012
sprej, papír, 297 × 210 mm
   
   
Kovářské kleště, 2012
 sprej, papír, 297 × 210 mm
Zátiší 2012
 sprej, papír, 297 × 210 mm
   
   
   
   

Pohledy do výstavy


Foto: Oldřich Šembera


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 
 
 

 

 
 
 

 

 
 
 

 

 
 

 

 

 
 
 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 
 

 

 

 

 
 

ZPĚT


 

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je finančně podporován z grantu Ministerstva kultury ČR,
města Olomouce a Olomouckého kraje.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz