---

 

Ivan Václavek

9. 11. 1979, Přerov

Malíř, tvůrce koláží, asambláží, montáží, environmentů a objektů, performer

Výtvarně je činný od roku 1995

Žije a pracuje v Olomouci


 

Výstavy

1999 – Čajovna Vitriol, Olomouc

2000 – Hostinec U kostela, Senice na Hané

2001 – V rámci Alterantiva festivalu, Výstaviště Flora, Olomouc

2002 – Prasofest, Happening se Škodou 125, Festival Na Letním, Mariánské údolí

2003 – Coporuce, Kulturní dům Na Letním, Mariánské údolí

2003 – Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2003 – Koncert hardcore a punku, zámecký park, Hustopeče nad Bečvou

2004 – Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2004 – Umění vzpoury, Galerie Caesar, Olomouc

2005 – Coporuce – kulturní dům Na Letním, Mariánské údolí

2007 – Pocta Pranksterům, Muzeum Prostějovska, Prostějov

2008 – White Light, Pohořanská bouda, Pohořany

2012 – Socrealistickéartdeco, Galeryje 9, Brno

2014 – Všichni svatí, Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2016 – Le monde occulte, Galeryje 9, Brno

2018 – Alelůja, Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2019 – Noční můry, Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2020 – Špatný zprávy, Oakfest, Dub na Moravě

2022 – No Future, Hospoda u Muzea – Ponorka, Olomouc

2022 – Spi sladce, Uncle Ferro, Olomouc

2005 Kdo jde stopou rosomáka, Divadlo hudby Olomouc,

Divadlo v 7 a půl, Brno,

Reggae festival, Rožnov pod Radhoštěm

Festival na Rybníčku, Příkazy

kolektivní výstavy v Galerii Caesar, Olomouc

 

 

V názvu výstavy „Nihil“ se skrývá špetka provokace a kupa skromnosti. Latinské nic zde neznamená popření světa, negaci života či nedůvěru v možnosti poznání, ale anarchistické vyjádření odporu k veškerým falešným autoritám, hloupým nařízením a absurdním zvyklostem – a ovšem i neustálé pochyby o sobě samém.

Pod povrchem všeho, co se v Ivanově díle jeví na první pohled provokující či vulgární, teče hluboká řeka humanismu. Smrt, sex a pohlavní orgány, stejně jako někdy až nesnesitelná repetitivnost a pečlivost, jsou zde ve skutečnosti nástrojem kritiky a hlasitým protestem proti absurditě, hlouposti či nespravedlnosti. Obsesivní sdružování zvířat, lidí, orgánů či strojů plodí hybridy, jež se z imaginativního světa vysmívají nezřízenosti konzumu a povrchnosti popkultury. Surreálný podtón Ivanových koláží připomíná švankmajerovskou fascinaci rudolfinským manýrismem. Ivanova díla jsou svého druhu kunstkamery, v nichž se stýká art brut, erotismus, fetišismus a umění přírodních národů. A rozhodně jim nechybí humor.

Za pomoci všech těchto prostředků – nepravděpodobných setkání, provokací i humoru – Ivanova výtvarná díla zneklidňují náš rozum, který příliš snadno upadá do pohodlné ochablosti. Jsou výrazem kritiky civilizace, která se vydává za rozumnou, a přitom ničí samy podmínky své existence. V takové době je koláž skutečně přiměřenou formou vyjádření. Je obrazem světa, který se rozpadá. Tvorba koláže dovoluje svět rozstříhat, pomeditovat nad jeho složením, připustit k ruce náhodu a stvořit ho nově a jinak. V rámci tohoto procesu se zjevuje tak často opomíjená mnohorozměrnost skutečnosti.

Patrný je kosmopolitní charakter Ivanových prací, jenž je vedle jiného ozvěnou jeho letitých pobytů ve Francii, kde se živil prací v jabloňovém sadu. Se stejnou bravurou, s jakou stříhá stromy, kultivuje i papír.

Jiří Kolář v úvaze Snad nic, snad něco popisuje, jak ho v padesátých letech proměnila návštěva osvětimského vyhlazovacího tábora a přivedla k básnickému a výtvarnému experimentu, jak „skutečnost jako vždy znovu zaskočila umělce“. Vzpomíná Mallarmého, jehož dílo „nevyrůstalo z půdy pohnojené touhou šokovat, ale z laboratoře, z toho, co přinese nepředvídatelnost, co odhalí a zjeví vědomý pokus.“ Přitáhlo ho to prý tehdy „k těm, kteří věděli, že v umění nejde o nic soukromého nebo veřejného, polického nebo poetického, krásného nebo ošklivého, všedního nebo absurdního, nahého nebo symbolického, ale o to, kde se soukromé a veřejné, politické a poetické, krásné a ošklivé, všední a absurdní, nahé a symbolické, kde se krása a smrt, dějiny a příroda, fantazie a skutečnost, sen a vzpomínka nedají od sebe oddělit.“ To platí beze zbytku také o tvorbě Ivana Václavka.

 

Otakar Bureš