Oba je víc než dva – tato aritmetika srdce se hned na první pohled nabízí svojí lapidárností. Někdy je však těžší tuto sémantickou slovní hříčku aplikovat, obzvláště jde-li o dvě vyhraněné umělecké osobnosti, pracující navíc s tak odlišnými prostředky, jakými jsou důmyslné sochařské konstrukce na jedné a křehké kresby sépií na druhé straně. Ale přece již téměř čtvrt století funguje v takto vzácné symbióze manželský a umělecký pár Kateřiny a Jiřího Žlebkových. Spojeni vášní pro umění, zájmem o literaturu, ale především o práci toho druhého… A to vše překlenuje společný dar laskavého humoru, který je u Jiřího zaměřen na groteskně působící vzorce jednání ze života elit, zatímco u Kateřiny se jemný humor klene nad celospolečenskými stereotypy. Oba, souhrou okolností, absolvovali katedru výtvarné výchovy: Jiří na Filosofické fakultě olomoucké univerzity a Kateřina na Pedagogické fakultě v Ostravě. Oba ve své tvorbě navazují na nejlepší tradice figurálního umění. Jiří Žlebek formoval svůj výtvarný jazyk na příkladu tvůrců poválečné nové figurace, zatímco jeho žena Kateřina vychází z uměleckých projevů nové věcnosti.

Jiří Žlebek se narodil v prvním poválečném roce v kultivované olomoucké rodině, udržující přátelské styky s rodiči Vladimíra Šlapety a Ivana Theimera. Tak vznikla pro Jiřího Žlebka první významná přátelství. Zejména o dva roky starší a již od útlého věku umělecky aktivní Theimer měl na jeho umělecké počátky velký vliv. Roku 1965 byl Jiří přijat na katedru výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého, kde měl možnost projít vlivem osobností, jakými byli Vladimír Navrátil, Miroslav Štolfa, Zdeněk Kudělka a Václav Zykmund, kteří v šedesátých letech na této katedře působili. Současně stále udržoval intenzívní kontakty s Ivanem Theimerem. Pod jeho vlivem také vznikaly Žlebkovy první sochařské práce. Zpočátku je oba zajímal informel a materiálová abstrakce, experimentovali s barevnou polychromií. Aby se naučil práci s kamenem, nastoupil Jiří na bezplatnou brigádu do hejčínské kamenické dílny. První dva roky po ukončení studií zůstal na Filozofické fakultě, kde pracoval v trikovém filmu. Na tu práci navázal v letech 1973–1979 jako externí kameraman České televize. Zúročil přitom zkušenosti, které mu kdysi zprostředkovala matka, spoluzakladatelkaAmatérského filmového klubu Olomouc (AFKO). Tato zkušenost mu současně otevřela prostor k novým úvahám o vytváření mediálního obrazu a o manipulaci s ním. Tyto aspekty se později promítly i do jeho sochařské tvorby.

Počátkem sedmdesátých let se v tvorbě Jiřího Žlebka začíná již jasněji artikulovat typ přenosných bust, jako jsou například tři varianty sochy Přenosný hrdina (1971–1973) nebo Dáma s náušnicemi (1973). Na nich je již zvýrazněn předěl a rozdíl mezi přední a zadní stranou sochy. Ta přední je řešena barevně, zatímco zadní je opatřena pouze matným lakem. Na zadní straně je také jako utilitární symbol umístěno masivní dřevěné držadlo. To držadlo je současně symbolem manipulovatelnosti, tedy jednoho z alarmujících civilizačních projevů.
Zatím největší volnou sochařskou prací Jiřího Žlebka je Jezdecký pomník Járy Cimrmana (1974), jímž vzdává hold dlouho utajovanému géniu české vědy a umění – polyhistoru Járovi Cimrmanovi. Cimrmanovský mýtus zcela konvenuje Žlebkovu humoru. Monumentalita pomníku je ambivalentní: na jedné straně pozitivně komentuje cimrmanovskou legendu, na druhé straně je ironickou glosou pomníkové glorifikace v obecném smyslu. Počínaje bustou Řečník (1981) přibývá ve Žlebkově tvorbě děl, glosujících politickou kulturu normalizačních funkcionářů. Prázdná řečnická gesta a nic neříkající projevy jsou náměty několika variant sochy Naléhavý projev (1985–1988)a Naléhavý problém (1988).

Se stoupající apelativností Žlebkových soch mimoděk roste i technická náročnost a konstrukční složitost jejich provedení. Jsou to nejen řečníci složení do tvaru úhledného kufříku a vždy pohotově připravení vybalit svou řeč, ale i labilně se kývající úředníci. Nutno říci, že současná politická kultura přesvědčivě dokládá nadčasovost těchto Žlebkových prací. Úředník jako symbol moci je námětem technicky nejsložitější sochy Rozlet (1987), představující muže v obleku, sedícího za stolem, který se po uvolnění pružiny v okamžiku promění v dravce. Sochou Na špici (1989), která patří k umělecky nejsilnějším, je zobrazen muž moci, sedící na vrcholu jehlanu. Jeho ruka přenáší pohyb kyvadla moci v zamítavém gestu...
Roku 1988 vytvořil Jiří Žlebek sochu Kazatel, jedno ze svých nejzávažnějších děl, představující kazatele reformátora na hranici, tedy v mezní situaci, ve které již není místa pro humor a grotesku. Vystavil ji, hořící, jako apelující symbol na své výstavě na Sovinci roku 1989. Na téže výstavě představil i kolekci tužkových kreseb – pohybových studií k sochám. Tyto kresby překvapily svojí autonomností a dynamikou.
V letech 2010–2012 se vrátil k dřevěnému modelu historického jádra města Olomouce z roku 1976, ale tentokrát vytvořil rozměrnou Sochu města v jeho historické podobě z roku 1758. Její sádrový model určený pro budoucí odlití do bronzu byl instalován v Muzeu olomoucké pevnosti.

V nové době se ve Žlebkově tvorbě namísto politicky kritických témat objevují témata ambivalentní role techniky v konzumní společnosti (Ukolébavka, 2016; Auta, která se zdraví, 2016). Klasickou ikonografii rozvíjí v rozměrnějších a umělecky kvalitních sochách Donátor (2015) a Dante Alighieri (2015).

Sochařské dílo Jiřího Žlebka není sice ve své volné tvorbě rozsáhlé, je však významným projevem, vnášejícím do českého umění řadu nových prvků. Jedním z nich je inter aktivní řešení soch, u nichž divák spolupracuje s autorem a svojí manipulací s plastikou se dobírá jejích významů.

Kateřina Žlebková se k volné tvorbě dostala prakticky až po svém přesídlení do Olomouce. Narodila se v Ostravě, kde absolvovala humanitní středoškolská studia (SVVŠ, humanitní obor) a poté nastoupila na Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor český jazyk, výtvarná výchova. Tam na ni významně působili Zdeněk Kučera, Jaroslav Rusek a Karel Svoboda. Zejména dnes vzpomíná s vděčností na Karla Svobodu, který ji učil kresbu, grafiku a kompozici. Již během studií vynikala jako kreslířka. Po státnicích se věnovala pedagogické a editorské činnosti. K volné tvorbě se soustavněji dostala až po roce 2000. Po sňatku s Jiřím Žlebkem se společně usadili v Olbramicích na Drahanské vysočině, kde založili firmu AŽ – ATELIÉR ŽLEBEK s. r . o., která se v letech 2002–2012 specializovala na interiérový design.
V souvislosti s firemními zakázkami vytvořila několik maleb do interiérů a do veřejných prostor (veduty Vyškova, 2005, veduta Žamberka, 2006 a další). Současně se věnovala volné kresbě a malbě. Od roku 2010 obesílala pravidelně Mezinárodní bienále kresby Plzeň, kde byly její kresby porotou opakovaně vybrány pro výstavu finalistů. Volná tvorba Kateřiny Žlebkové vznikala v cyklech maleb i kreseb, věnovaných několika málo tématům, skýtajících ovšem mnohovýznamové interpretace. Kompozice těchto kreseb je obvykle tvořena repetitivním zobrazením zdánlivě totožných segmentů. Většinou se jedná o stylizované postavičky, jejichž prostřednictvím autorka předává svá sdělení. Přes svoji stylizaci však tyto postavičky zachovávají své individualizované rysya umožňují divákovi v nich číst. Leitmotivem velké části těchto kompozic je téma čtenáře, který se stává symbolem obrácení se do svého nitra, symbolem sdílení zkušeností a vědění, ale také symbolem bezpečí. Multiplikace tohoto motivu jej přitom zase lehce znejišťuje. Analogicky se objevují také kompozice se spisovateli – tvůrci knih. Jako protipól těchto témat vytváří Kateřina Žlebková kompozice s postavami ozářenými bledým světlem monitorů počítačů, tabletů a mobilů (Večer, 2019). Bizarnost a pošetilost zobrazených osamělců ostře kontrastují s již zmíněnými čtenáři a čtenářkami. Hořkým kontrastem jsou pak kresby explicitně ironizující konzumerismus doby, jako například Vítězný oblouk sestavený ze symbolů hypermarketů, parafrázující Napoleonův vítězný oblouk v Paříži. Genderové tématiky se Kateřina Žlebková s mírnou dávkou ironie i sebeironie dotýká v kresbách Marmeládový den I (2012), Marmeládový den II (2022) a obrazech Střevíčky (2009), Marmeláda I (2015) a Marmeláda II (2017).

Kateřina Žlebková svojí bravurní kresbou zhodnocuje své uhranutí kresebným doprovodem Dantovy Božské komedie od Sandra Botticelliho a vytváří svůj osobitý Orbis pictus – lehce ironický, přitom laskavý, pohled na společnost.

Ivo Binder, 2025