Galerie Caesar / Milan Kunc

Milan Kunc (1944, Praha), dnes mezinárodně proslulý a uznávaný český malíř studoval v letech 1964-1967 na Akademii výtvarných umění.
V osmém semestru byl pro „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii a v roce 1970 odchází do Německa studovat na Akademii v Düsseldorfu u profesora Josepha Beuyse a studia dokončuje u Gerharda Richtera. Kunc je významný představitel návratu figurativního obrazu v 70. letech minulého století, spoluzakladatel skupiny Normal. Jeho výrazně figurativní práce jsou většinou zařazovány do proudu postmoderního umění. Obrazy Milana Kunce jsou dnes respektovány i obdivovány pro svou srozumitelnost, čitelnost a poutavost po celém světě.
V 80. letech pracoval transavantgardním způsobem v Evropě a USA, kde během dlouhodobých pobytů nechal svoji tvorbu ovlivnit i tamními uměleckými scénami (New York – East Village 1982–1985, Řím 1988–1991). Milan Kunc si během let osvojil různé styly, které podle potřeby cíleně užíval. Ve svém mnohostranném díle pracoval i s prvky surrealismu, naivity, pop artu, kýče, socialistického realismu (OSTPOP), spotřební reklamy a používal symboly konzumní společnosti jako nositele nových obsahů. Za pobytu v Německu (Kolín nad Rýnem, Düsseldorf) se distancoval od německého neoexpresionismu – Neue Wilde – svérázným neoklasicismem, ke kterému byl přitahován během svých pobytů v Itálii. Hlásil se otevřeně k tradiční malbě mezi Pop artem a kýčem. Nazýval tento styl Popsurrealismus.
V mnohovrstevnatých tématech svých alegorických obrazů se pohybuje na rozmezí fantazie a esoteriky, dotýká se někdy i ekologie, kriticky a zároveň s humorem či ironií komentuje kulturu dnešní společnosti.
Vystavuje převážně v zahraničí a několik výstav proběhlo i České republice (Belveder Praha, Galerie V. Špály Praha, Galerie Caesar Olomouc, Dům umění města Brna, Muzeum umění Olomouc).
Jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách v zahraničí i ČR.
Milana Kunce v České republice zastupuje Galerie Caesar v Olomouci a Cermak Eisenkraft v Praze, v zahraničí Galerie Andrea Caratsch, Zürich und St. Moritz.

Milan Kunc patří mezi nejvýraznější české umělce, kteří si svou prací získali respekt v zahraničí. Od roku 1969 žil v emigraci a byl jeden z prvních českých umělců žijících v cizině, jemuž byla již v roce 1992 připravena přehlídka jeho prací v Letohrádku Belvedér na Pražském hradě, pořádanou Kanceláří prezidenta republiky. V roce 1996 následovala veřejností velmi navštěvovaná výstava v Galerii Václava Špály v Praze, ale to bylo v 90. letech vše. Výstavní aktivita v ČR byla častější až od roku 2006, víceméně po jeho přesídlení do Prahy. Olomoucká Galerie Caesar mu v tomto roce uspořádala první výstavu a postupně se rozvíjela další vzájemná spolupráce. Díky péči Galerie Caesar proběhla v Domě umění města Brna (2007) prozatím největší výstava Milana Kunce v ČR, pod názvem Zlatý věk (Výběr z díla 1968–2007), další výběrová expozice Amor a Psyche (Obrazy a kresby 1976–2009) následovala v roce 2010 v Muzeu umění Olomouc. I když Kunc nyní žije a pracuje v Praze, stále vystavuje převážně ve světě. V současnosti probíhá výstava Milan Kunc – Global Success ve Fondation Speerstra ve Švýcarsku. Kromě mnoha samostatných výstav v zahraničí, je Kunc zván na nejdůležitější přehlídky současného umění, např. v roce 2012 na výstavu GOLD. Österreichische Galerie Belvedere, Wien nebo Verführung Freiheit. Kunst in Europa seit 1945. Deutsches Historisches Museum, Berlin a jeho sochy a obrazy jsou zastoupeny na Gyeonggi International Ceramic Biennale, Korea.

   Životní běh Milana Kunce je pestrý, stejně jako jeho obrazy. Pražský rodák vyrůstal v muzikálním prostředí. Matka byla koncertní pianistkou a Milan po ukončení studia hry na klavír se snaží být více komponistou než interpretem. Věnoval se hudbě a zároveň začal studovat na Akademii výtvarných umění. V osmém semestru byl pro „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání od ikony německého umění, Josepha Beuyse a stává se jeho žákem (1970). V té době byla politika v očích studentů cennější nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru maloval. Možná i proto Beuys na Kuncovu tvorbu prohlásil: „Takové obrazy by se měly zakázat“. Po odchodu Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda Richtera, dnes nejznámějšího současného německého umělce. S Kuncem zároveň studovali později známí malíři Jörg Immendorf (1945), Anselm Kiefer (1945) a také Peter Angermann (1945).
     Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby nazývá Trapným realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu se symboly západního konzumu a reklamy. Tato etapa vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské hry.

       V roce 1979 spoluzakládá s Peterem Angermannem z Düsseldorfu a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím v New Yorku, skupinu Normal. Společně malují obrazy, v nichž rozeznáme charakteristický rukopis jednotlivých aktérů. Malby jsou veselé, plné humoru a lehkovážností, které nemají daleko až k cynismu. Chtějí dělat obrazy srozumitelné všem. Píše se rok 1980 a v Evropě i Americe vzniká nové umění, malířství zažívá obrodu. Skupina je pozvána a jako jediní z Evropy se účastní Times Square Show (1980) v New Yorku, kde se mimo jiných zúčastnili postpopartista Kenny Scharf (1958), sochař-postpopartista Tom Otterness (1952), fotografka Cindy Sherman (1954) a také dvě vycházející hvězdy Keith Haring (1958–1990) a Jean-Michel Basquiat (1960–1988). V témže roce je Kunc pozván k účasti na kolektivní výstavě mapující tehdejší mladé světové umění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Saint-Etienne společně s umělci, kteří jsou dodnes vidět na umělecké scéně, např. Georg Baselitz (1939), Markus Lüpertz (1941, Liberec), Mimmo Paladino (1948), Sandro Chia (1946), Frank Stella (1936) a Julian Schnabel (1951).
       Po úspěchu skupiny Normal v N.Y.C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles, usazuje se v New Yorku, stává se pevnou součástí expandující East Village scény, která vznikla v New Yorku počátkem 80. let a je jedním z mála Evropanů, nadšeně přijatým mezi americkou zlatou uměleckou oligarchii i new yorskou kritikou. Sbírá ho i Silvester Stalone či Larry Gagossian.

Jeho tehdejší galeristka Pat Hearn v New Yorku spolu s ním vystavuje úspěšné kolegy té doby a k nimž vedle Kunce patří např. malíř Philip Taaffe (1955), který parodicky interpretuje op-art, figurativní malíř David Bowes (1957) nebo Peter Schuyff (1958), sochař a malíř narozený v Holandsku, a také poněkud kontroverzní umělec Mark Kostabi (1960), narozený v Los Angeles estonským imigrantům, který ve své tvorbě koncem 80. let navázal na filozofii Andyho Warhola a jeho Factory.
        Po roce 1983 se Kuncova malba zbavila expresivity a zjemněla, jeho klasická technika s přesně formulovaným obsahem sahajícím od ekologie k přírodnímu mysticismu až k neoklasicistní tématice je znovu v opozici proti všem tendencím. „Moje umění je zprávou o světě, o duchovním stavu lidského rodu.“, prohlašuje Kunc. Umělec maluje portréty, zátiší, krajiny a alegorické výjevy, které jsou plné neskutečných nápadů, humoru, invence a fantazie.
      I když Kuncovo umění bylo spíše v opozici ke hnutí Neue Wilden, byl umělec roku 1982 pozván k účasti na výstavě 10 junge Künstler aus Deutschland ve Folkwang museu v Essenu, s pokračováním v Bologni, kde vystavoval se členy skupiny Mülheimer Freiheit (J. G. Dokoupil (1954), Hans Peter Adamski (1947), Walter Dahn (1954) a dalšími německými mladými umělci, u nichž převažovala expresivní „divoká“ malba. V druhé polovině 80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně, Madridu a v Miláně.
        V roce 1990 vzniká mezinárodní skupina Maximalismus s proměnným počtem členů (Kunc, Jan Knap, Luigi Ontani (1943), Peter Duka (1954), Robert Greene (1953), Mark Kostabi ad.), která se poprvé představuje v kolínské Galerii Schulze.
    Kunc v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých dekád. Více se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším oblíbeným tématům. Obrazy má jako vždy promyšlené, rozvržené a rozehrané v několika psychologických rovinách. V jeho práci nejde o provokaci, vždy chtěl vyjádřit svůj postoj k věcem, které jsou nevyřčené. „Možná přestanu reagovat na evidentní nesmyslné projevy společnosti a největší provokace dnes bude, že se budu zabývat jen pěknými věcmi.“ říká umělec.
     Po dvou výstavách v Praze v 90. letech se jeho tvorba objevuje opět převážně v zahraničí, kromě celé řady samostatných prezentací se setkává na společných expozicích také se svými přáteli, Knapem, Kostabim, Dokoupilem a několikrát s italským malířem Salvem (1947), umělcem s konceptuální zkušeností hnutí Arte povera. Ten je Kuncovi jistě blízký. Salvo maluje jasnými, pastelovými barvami, modrými a růžovými tóny banální témata – architekturu, jednoduchá zátiší, města jižní Itálie v zapadajícím slunci. Z jeho prací sálá neuvěřitelná pohoda a klid. Ten také cítíme z některých Kuncových obrazů posledních let (např. Andělská louka.; Kytice ad.). Umělec užívá ve figurativních kompozicích či květinových zátiších plátkové zlato jako plošné pozadí. Gotika je pro něj inspirující, stejně jako raná renesance – umělci quattrocenta a také surrealismus. Maluje prostě normální obrazy, vždyť termín normální umění, jen pro úplnost, použil již v počátcích své umělecké dráhy.
      Světoběžník Kunc se po několikaletých pobytech v Římě (1988–1991) a New Yorku (1995–1996) znovu vrací do Kolína nad Rýnem, od roku 2004 začíná žít trvale v Praze. Skupina Normal byla v roce 2005 poctěna historickou výstavou na Prague Biennale 2 a celá kolekce byla následně reprízována v Itálii. Neustále pracuje na nových obrazech a kresbách, vzniká velká kolekce „zlatých“ obrazů a soch.
Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit napsal :„Umění Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno to je až příliš lidské a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže být žádný ráj.“

Miroslav Schubert


Pohled do výstavy Kunsthalle Erfurt. 2007	Pohled do výstavy Dům umění města Brna. 2007	Pohled do výstavy Galerie Caesar Olomouc. 2014