|
...a z nebe padá
hořící pes
Ironický název výstavy evokuje vstupní
sekvenci z filmu Melancholie Larse von Triera. Něco se mění,
to, co se mění, může být předem spočítáno, převedeno
do názorného modelu, racionalizováno v teorii, ale jaké to
vzbudí skutečné lidské reakce, až dojde na lámání
chleba, nelze nikdy předem stanovit…
Lubomír
Typlt
Poslední
obrazy Lubomíra Typlta rozvíjejí zkušenostní aspekty lidského
dospívání. Tematizují tělesnou i duševní metamorfózu dítěte
v samostatného a svéprávného jedince. Poukazují na
dramatické stránky této proměny otevírající zároveň možné
výhybky z předpokládaného sociálního vývoje i jeho
skryté deformace. Tělo a mysl jsou zde sjednocenou alchymickou
situací, z které povstává buď etický řád a smysl
pro orientaci ve světě, nebo silový konkurenční chaos plný
destrukce a násilí. Zkušenostní aspekty Typlt integruje přímo
do vlastní konstituce malby. Námět není oddělen od formy,
ale naopak z ní vyrůstá. Brutální, syrová modelace
barvy odpovídá sociálnímu násilí, s kterým je dítě
poprvé a ostře konfrontováno, a proti kterému nemá a nemůže
mít dostatečnou imunitu. Barevnost rezonuje s aktivitou vědomí
a obrannými mechanismy toho, kdo poznává, a kdo se pohybuje
mezi šokem z prolomení dosavadních jistot a následným
vstřebáváním podnětů a jejich integrací do nové kvality
proměněného vědomí. Mikrokolektivy hrajících si a zlobících
dětí jsou modelovými situacemi spojenými s iniciačními
akty poznání. Vše se tu točí kolem slastí a strastí
jedince, kolem hladu, moci, násilí a zrychleného rozvoje sexuální
energie. Je to dramatické období, kterým se prochází do světa
nikdy nekončících nejistot, za které by se ale nikdo nikomu
neměl mstít. Neboť všichni jsou v tomto ohledu na jedné
lodi.
Richard
Stipl
Richard
Stipl podrobuje ve svém díle lidskou figuru kritické revizi.
Při hledání nové platnosti sochařské figurace pro současnost
přetváří autor radikálně její podobu. Socha je tu především
modelem, maskou, kostýmem pro evokaci, přehrání nebo
dekonstrukci nějakého konkrétního vnitřního pocitu či
situace. Odtud úsilí o živou, fungující naturalistickou
formu, která by ukazovala tělo nezakrytě, nahé v jeho
„vnitřní pravdivosti“. Antická vazba ideálním pojmů na
tělesnost v umění je tu překonávána ironizací těla
jako myslící a jednající hmoty, něčeho, co se propadá do
nutnosti a smrtelnosti vlastní existence. Hmota, která trpí.
Právě rozporná vazba mezi tzv. krásou, ošklivostí, časem
a jeho nedostatkem, je vyhrocována směrem k odidealizování
formy, k důrazu na její deformace, na to, že ona sama -
tělesná forma - není ideálním nesmrtelným kánonem, ale že
je rovinou fixované paměti, která registruje a zaznamenává
své vnitřní rozpory a proměny - a odráží je na svém
povrchu. Komunikace mezi hlavou a tělem, nutná pro
„provoz“ člověka a jeho sociální fungování, se tu
postupně vzájemně odcizuje. Autor tak symbolicky odkazuje k loutkovité
povaze soch, jejichž vnitřní rozštěpení prozrazují
navenek jednání, gesta i proměny fyziognomie. Hrůza z (potenciální
i reálné) bolesti tu emanuje do sebeironie, šoku, paranoických
stavů, extatičnosti, chimérické snovosti i lidské agrese.
Obrana se stává bezhlavým útokem s jediným cílem –
přežít.
Petr Vaňous,
Praha, říjen 2013
|
… and
a flaming dog falls from the sky
The ironic
title of this exhibition invokes the opening sequence of Lars
von Trier’s film Melancholia. Something is metamorphosing:
that something may be calculated in advance, reassigned to an
ideological model, rationalised in theory, but how it will
actually pique a human reaction, when push comes to shove,
cannot ever be determined in advance….
Lubomír Typlt
The most recent paintings by Lubomír
Typlt develop experiential aspects of human maturity. Their
themes are the corporeal and spiritual metamorphoses of children
into the independent individual of legal age. He indicates the
dramatic sides of this transformation, opening at the same time
the possible detours from the expected social development and
its hidden deformations. Body and mind are here combined through
an alchemical situation from which he erects either an ethical
order and sense of orientation in the world, or a forceful
competitive chaos full of destruction and violence. Typlt
integrates the experiential aspects into the constitution of the
painting itself. The subject is not separated from the form,
just the opposite: it grows out of it. The raw, brutal modelling
of the paint reflects the social violence with which the child
is first, and sharply, confronted; against which he does not,
nor can he, have adequate immunity. The paint resonates with the
activity of consciousness and the defence mechanisms of he who
experiences and he who oscillates between the shock of breaking
out of the certainties to date and the subsequent absorption of
ideas and their integrations into a new quality of
transformative consciousness. The taunting cliques and naughty
children are the moulding situations connected with the
initiation acts of knowledge. Everything here is happening
around the pleasures and sorrows of an individual, around
hunger, power, violence and the accelerated development of
sexual energy. It is a dramatic period, into which one enters
the world of never-ending uncertainties, for which however no
one ought ever take revenge against another. For in this respect
we are all in the same boat.
Richard Stipl
Richard Stipl in his work subjects the human figure to
a critical reevaluation. In searching for new validities in
contemporary sculptural figuration, the artist has radically
reformed their shape. Sculpture here is above all a model, a
mask, a costume for evoking, playing with or deconstructing some
specific interior feeling or situation. From this point he
strives for a living, working, natural form, which should depict
an uncovered body, naked in its “inner veracity”. The
classical connection to the ideals of corporeality in art is
here surmounted by an ironicising of the body as thinking and
acting matter, something which sinks into the necessity and
mortality of its own existence. Matter which suffers. Actually
it is the inconsistent connection between “beauty”,
“ugliness”, “time” and lack thereof, bringing things to
a head in the direction of ex-idealisation of form, to an
emphasis on its deformation, on that which it itself – the
corporeal form – is not in the ideal immortal canon, but is
however fixed in the memory, which registers and records its
inner conflicts and transformations – and reflects them upon
its surface. Communication between the head and the body,
necessary for the “operation” of a person and his social
functioning, is here gradually and reciprocally alienating. The
artist thus symbolically refers to the puppet nature of statues,
their inner split reveals the external actions, gestures and
transformations of physiognomy. The dread from the (potential
and real) pain here emanates into self-irony, shock, paranoid
states, ecstasy, chimeric dreaminess and human aggression.
Defence becomes a mindless assault with one goal – to survive.
Petr Vaňous,
Prague, October 2013
|
